Článek
Kořeny písně sahají hluboko do osmnáctého století - a kupodivu do Velké Británie a Irska, kde kolovala jako lidová balada pod názvem The Unfortunate Rake (Nešťastný prostopášník). Původní verze byla velmi syrová a měla varovný podtext.
Vyprávěla o mladém vojákovi, který umíral v londýnské nemocnici pro nemocné pohlavními chorobami. Mladík v textu upřímně litoval svého divokého života plného alkoholu, hazardu a návštěv nevěstinců, což ho dovedlo až k nákaze tehdy neléčitelnou syfilidou.
Píseň dokonce bez obalu zmiňovala tehdejší drsné léčebné metody, jako bylo užívání rtuťových pilulek. S vlnami přistěhovalců se tato balada v devatenáctém století dostala přes oceán do Ameriky, kde v novém prostředí divokého západu prošla zásadní proměnou a textovou očistou.
V novém americkém prostředí, které bylo mnohem puritánštější, z písně zmizely všechny nelichotivé zmínky o nemoci a nevěstincích. Z nešťastného vojáka se stal mladý kovboj, jehož předčasný konec zavinila kulka v hrudi po přestřelce v texaském městě Laredo.
Přes tuto proměnu však v americkém textu s názvem Streets of Laredo zůstala řada drobných nelogičností, které prozrazují původní vojenskou verzi. Umírající kovboj totiž žádá, aby jeho rakev neslo šest vojáků a aby ho doprovázel vojenský průvod s tichým bubnováním a hrou na píšťalu.
V prostředí osamělých rančů to nedávalo příliš smysl, ale lidová tradice si tyto silné obrazy uchovala. Také melodie se postupně měnila. Původně se zpívala na nápěv jiné kovbojské písně, ale později se spojila s tklivou irskou lidovou melodií, kterou poprvé nahrál zpěvák Harry McClintock v roce 1928 a později ji proslavil Burl Ives.
Ze stejného základu se vyvinula i známá jazzová skladba St. James Infirmary Blues. První knižní vydání americké verze pochází z roku 1910 ze sbírky Johna Lomaxe, i když nárok na autorství si dělali i někteří tehdejší kovbojové, například Frank Maynard.
V českém prostředí se píseň zrodila v pohnuté atmosféře konce šedesátých let dvacátého století. V listopadu 1968, během studentské stávky na protest proti sovětské okupaci, se na akademické půdě setkali šéf Spirituál kvintetu Jiří Tichota a tehdy devatenáctiletý student estetiky a sociologie Karel Zich.
Tichota byl nadšený Zichovým hlasem a připravil pro něj úpravu dvou amerických balad, mezi nimiž byl právě Kovbojův nářek. Českým textem píseň opatřil básník a překladatel Stanislav Mareš, jehož životní osud dodává skladbě další rozměr.
Mareš, kterému režim zabavil rodinný statek a dlouho mu bránil ve studiu, pracoval jako skladník v tehdejší Mototechně a později jako překladatel. Krátce po srpnu 1968 se rozhodl odejít do emigrace do Austrálie a jeho díla byla doma zakázána. Překlad Kovbojova nářku tak byl jedním z jeho posledních děl pro domácí scénu před odchodem do celoživotního exilu.
Píseň Zich za doprovodu Tichotova Spirituál kvintetu nahrál na konci roku 1969 a vyšla v roce 1970 na legendární desce Písně amerického západu. Tento projekt byl pro naši hudební scénu klíčový, protože šlo o první ucelenou dlouhohrající desku s country hudbou zpívanou v českém jazyce. Podílely se na ní kromě Spirituál kvintetu také tehdejší populární skupiny Greenhorns a White Stars.
Písnička Kovbojův nářek se okamžitě stala pod zlidovělým názvem Laredo velkým hitem a trampská komunita ji rychle přijala za svou, takže se u mnoha táboráků hrála bez vědomí, že jde o překlad z angličtiny. Pěvecký výkon Karla Zicha, jehož sytý hlas lidem nápadně připomínal Elvise Presleyho, sklízel velký úspěch u posluchačů i kritiky.
Marešův překlad má velkou básnickou sílu a věrnost atmosféře loučení. Podařilo se mu zachovat motivy viny i neobvyklých pohřebních přání. Například obraz růží, které mají tlumit dopad hlíny na rakev, aby hroudy umírajícího kovboje tak prudce neuhodily, patří k velmi silným poetickým obrazům v naší folkové historii.
Píseň si v průběhu let získala oblibu u dalších generací a později ji nazpívali například František Nedvěd s Helenou Maršálkovou nebo Wabi Daněk s Radůzou. Jinou verzi s odlišným textem od Michala Bukoviče nahrál v roce 1995 také Petr Spálený pod zkráceným názvem Laredo.
Ve Skandinávii je velmi známá švédská verze písně o umírajícím hráči hazardních her. Švédský hrdina na rozdíl od amerického originálu odmítá jakoukoli okázalost, nechce na hrob kříž ani růže a posílá své dívce vzkaz, ať nepláče, protože se příští rok stejně vdá za jiného. V Bretani píseň zpívají v keltské bretonštině, čímž se vlastně obloukem vrátila ke svým evropským kořenům. Existují samozřejmě i verze například v němčině, francouzštině či italštině.
Další články o českých verzích zahraničních hitů (výběr):
Beale Street Blues. „Tam kšefty nezavíraj, dokud někoho nevoddělaj,“ shodl se Burian, Hála i Havelka
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Unfortunate_Rake
https://en.wikipedia.org/wiki/Streets_of_Laredo_(song)
https://www.krajskelisty.cz/literarni-klub/31609-v-kraji-me-matky-hora-dzban-stanislav-mares-patecni-chvilka-poezie.htm
https://www.krajskelisty.cz/praha/31512-jak-mlcici-zich-konecne-promluvil-pokus-o-rocknrollovy-krest-a-stavka-s-sefem-spiritualu-tajnosti-slavnych.htm
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73846/karel-zich.html
https://toulavej1.estranky.cz/clanky/pisnicka-pred-vandrem/pisnicka-pred-vandrem---kovbojuv-narek---dalsi-verze-pisne.html
