Článek
Pozor, následující řádky nejsou všeobjímající. Nemyslím, že existují národní vlastnosti nebo schopnosti, které by platily bez výjimky pro každého příslušníka toho kterého národa, tak prosím, abych nebyl do takových představ manipulován. Rozhodně neplatí, že každý Angličan má smysl pro suchý humor, že každý Němec je studený čumák, každý Polák vypočítavý obchodník a každý Jihoameričan má rytmus v těle. Stejně tak neplatí, že každý Čech je založením defétista, česky řečeno poraženec, pesimista.
Okřídlený vtip, vyprávěný v různých variantách, tvrdí, že rozdíl mezi Čechem a Američanem je ten, že zatímco Američan, ležící přejetý pod autem, na otázku „Jak se máte?“ odpoví „Skvěle!“, Čech sedící v křesle v teple svého obýváku před televizí a s lahváčem v ruce na stejnou otázku zásadně odpovídá „Ále, stojí to za houby.“
Český defétismus ale není jen tak nějaký obyčejný pesimismus. Je to sofistikovaná, léty a generacemi pilovaná strategie přežití, přenášená z otce na syna. Proč se namáhat, proč investovat energii do něčeho, co s devadesátiprocentní jistotou dopadne špatně? Nač bojovat, když se můžeme rovnou vzdát a ušetřit si tu námahu a případné následné zklamání?
Příkladů je kolem nás bezpočet. Chcete začít podnikat? „Ježišmarjá, dyť tě sežere konkurence! A ty daně! To se ti nevyplatí!“ Chcete jít do politiky? „Ty blázne, tam je jenom špína! Stejně nic nezměníš, akorát tě semelou!“ Chcete si jít zaběhat? „Na co? Stejně zhubneš jen pět kilo a pak to nabereš zpátky. Radši si dej pivo.“
Nejde o to, že by Češi nevěřili v sebe. Oni nevěří v nic. V systém, v počasí, ve vládu, v pravdu, v lásku, v zítřek. A hlavně nevěří, že by se cokoli mohlo zlepšit. Každá pozitivní zpráva je okamžitě analyzována s cílem najít skrytou vadu, chystající se past nebo důkaz o blížící se katastrofě. Když něco vyjde, je to náhoda. Když něco nevyjde, je to potvrzení obecného pravidla.
Paradoxem je, že v defétismu nacházíme jistý druh útěchy. Když nic nečekáme, nemůžeme být zklamáni. Když se rovnou vzdáme, nemusíme nést zodpovědnost za prohru. Je to taková mentální molitanová zeď, která tlumí nárazy reality. Navíc, v neúspěchu se cítíme tak nějak… doma. Je to známé, bezpečné. Žádné nepříjemné překvapení.
A co kdybychom se na chvíli zamysleli? Což si takhle pro jednou říct: „A co kdyby to tentokrát vážně vyšlo?“ Co kdybychom si dovolili snít o něčem větším než o tom, že se nám podaří koupit rohlíky v akci? Možná bychom zjistili, že moře je krásné, i když drahé. Že podnikání může přinést úspěch, i když s riziky. Že politika se mění, když se do ní zapojí lidé, kteří se nechtějí předem vzdát. A že běhání nám vážně prospěje, i když z něj budeme unavení a třeba nás budou i bolet nohy?
Ale kdepak. To už je moc velký risk. Raději si postěžujeme, jak je všechno špatně, jak se s tím nic nedá dělat, a objednáme si další pivo. Vždyť proč se snažit, když se můžeme radši předem vzdát? Alespoň budeme mít o čem mluvit – o tom, jak to zase nedopadlo. A to je přece taky výhra, že? Minimálně ve světě českého defétismu.
