Článek
Nebudu unavovat teoretickými rozklady, nejsem ekonom a ani nemám politické ambice. Jen popíšu svůj den, kdy jsem schválně pozoroval bedlivěji než kdy jindy, co se kolem mě děje. Ten den nebyl ničím výjimečný, snad jen s výjimkou svého konce, ke kterému se dostanu za chvilku, v závěru téhle zprávy o skutečném stavu životní úrovně v jednom českém městě.
Ráno, tedy nepříliš brzo, cestou do práce, jsem začal svůj den kávou. Je to takový můj rituál, při přestupu v městské hromadné dopravě si v nedaleké pobočce světového kavárenského řetězce kupuji do kelímku klasické espresso, které si beru s sebou. Je to to nejlevnější, co tam mají, za 65 korun. Kavárna byla téměř plná. Jeden stolek obsazen studenty, jiný dvěma maminkami s malými dětmi, u dalších byli zahloubaní do hovorů, do mobilů nebo notebooků další lidé. Všichni měli mnohem větší a dražší kávové nápoje než já, často k tomu i nějaký dortík nebo sladké pečivo. Útrata na osobu minimálně 150 Kč.
Ještě předtím, než jsem došel do zaměstnání, jsem se, také jako každý den, zastavil v trafice pro cigarety. Přede mnou v krátké frontě tři lidé. Nějaký mladík si kupoval náplně do elektronických cigaret a jakýsi sportovní časopis, jedna důchodkyně tisk, totiž dva bulvární deníky a dva snad ještě bulvárnější časopisy, a druhá důchodkyně tři stírací losy za celkovou cenu 400 Kč. Jestli zpátky vyhrála aspoň stovku, nevím, odnesla si je bez setření.
Uprostřed pracovního dne jsem šel s kolegy na oběd. Často si nosím jídlo z domova, stejně jako oni, ale tak dvakrát týdně společně vyrazíme ven do některé z okolních restaurací. V té, kterou jsme navštívili tentokrát, a která není nejlevnější, stojí polední menu 180 Kč, s nápojem adekvátně víc. Restaurace byla zcela plná, sedli jsme si jen díky tomu, že ve stejnou chvíli nějací naši „předjedlíci“ právě platili.
Jakmile „padla“, cestou domů jsem vyrazil do několika obchodů. Jednak se rozhlédnout po dárcích na Vánoce, jednak do supermarketu v nákupním centru pro potraviny, které mi během dne sepsala manželka. O žádném obchodě, jímž jsem prošel, nelze říci, že by zel prázdnotou, spíš naopak, ať to byl obchod s oblečením, s hračkami, ba i knihkupectví - všude lidé nakupovali jak diví. Vrchol nastal ovšem v supermarketu, kde jsem se se svým košíkem na kolečkách prodíral mezi závodníky s nákupními vozíky, z nichž mnohé doslova přetékaly zbožím. Včetně tvrdého alkoholu, bas piv či lahví vína. Zcela jistě nákupy vysoko přesahující dvě tisícovky.
Pomíjím, že jsem šel kolem pobočky cestovní kanceláře specializované na pobyty u moře v Řecku, Turecku a Bulharsku, kde u všech tří stolečků obsluhy seděli zákazníci a čtvrtý u dveří listoval katalogem. Že v obchůdku s luxusními italskými lahůdkami stála u pultu fronta osmi lidí. Anebo že v pekárně v bezprostřední blízkosti supermarketu, kde mají veškeré pečivo sice skvělé, ale minimálně třikrát dražší než o pár metrů vedle v samoobsluze, už měli v pět odpoledne prakticky všechno vykoupeno.
Potud jsem popisoval svůj zcela běžný den. Jeho výjimečnost se naplnila až večer. Se ženou jsme si udělali radost, pro děti objednali hlídání a šli na večeři do naší oblíbené jihoamerické restaurace. Pro naši peněženku je skutečně drahá, pod tři tisíce se tam ve dvou nenajíte a nenapijete (nemluvím o opití!), ale máme ji rádi, takže si ji tak jednou ročně dopřejeme. Má milá naštěstí - přes moji skepsi týkající se obsazenosti podniku, který se rozkládá v labyrintu dvou podzemních podlaží - udělala rezervaci. Nebýt toho, mohli bychom si dát maximálně v McDonaldu hamburger, tak bylo plno. Pravda, odhadem zhruba třetinu tvořili cizinci, zbytek osazenstva ale mluvil plynnou češtinou.
Obědváme a večeříme v drahých hospodách, popíjíme si kávičky po kavárnách, nakupujeme, na co máme chuť, včetně alkoholu, ničíme si zdraví kouřením, jezdíme si po zahraničních dovolených, vyhazujeme dokonce peníze za takové nesmysly jako je bulvár nebo loterie. Tak, a teď mi, přátelé, povězte, jak je to s tou vaší „fyjalovou“ drahotou…
