Hlavní obsah

Nepotřebný příživník nebo vodítko po kvalitě? K čemu jsou dobří hudební kritici

Foto: Pexels

ilustrační snímek

Samozřejmě, že každý z nás může mít a jistě i má na cokoli svůj názor. Jeho váha ale záleží na informacích, které máme, a na naší schopnosti je vyhodnotit. Míra schopnosti zamyslet se nad cizím názorem je úměrná naší schopnosti potlačit ego.

Článek

Když jsem před pár dny na Médiu publikoval svoje dojmy po poslechu nového alba Lucie Bílá Obyčejná holka, nepřekvapilo mě množství ohlasů (za ně za všechny, pozitivní i negativní, samozřejmě děkuji), ale místy i jejich častá témata. Kromě těch základních, totiž souhlasu či nesouhlasu s mým náhledem na Obyčejnou holku, se velmi často vyskytovaly i postoje čtenářů k samotné existenci názorové žurnalistiky v oblasti hudby, a možná i kultury obecně. Neboli: hudební kritici byli označováni občas doslova za úplně zbytečné příživníky, protože názor na nějakou hudbu si umí udělat každý sám.

Musím nejprve zdůraznit, že se ani v nejmenším nepovažuji a ani nemohu považovat za hudebního kritika, což jsem napsal už na samotném začátku onoho článku o Lucii Bílé, doslova jsem zmínil, že nehodlám profesionálům v tomto oboru lézt do zelí. Ostatně, moje vzdělání i profese je úplně jiného druhu a jestliže na Médiu coby bloger píšu nejčastěji (ale nejen) o hudbě, vychází to jen z mojí celoživotní lásky k této oblasti lidského konání, nikoli z přesvědčení, že bych snad chtěl někomu říkat, co má nebo nemá dělat.

Můj postoj k vlastním pokusům v oblasti, dejme tomu, názorových článků o hudbě (skutečně se chci vyhnout v podstatě odborným termínům recenze nebo kritika), není dán nějakým opovržením vůči této oblasti lidské činnosti, nýbrž právě naopak. Hudebních kritiků a recenzentů si celý život nesmírně vážím. O některých dokonce mohu říci, že je z různých důvodů, ať už pro jejich hudební znalosti nebo schopnosti formulovat myšlenky, v ideálním případě obojí zároveň (takoví byli moji bohužel již nežijící idolové Jiří Černý a Vojtěch Lindaur), že je přímo obdivuji. Bylo by tedy absurdní, abych se s nimi pokoušel srovnávat.

Na druhou stranu si nemyslím, že bych neměl právo si, jak už jsem výše napsal, o čemkoli cokoli myslet, zejména když se to týká oboru, který jsem sice nevystudoval, ale celý život ho sleduji a čtu si s ním související literaturu i časopisy. Neskromně si myslím, že mám docela slušné informační zázemí na to, abych - podotýkám, na blogerské úrovni - mohl psát články, které vyjadřují názor na hudební album známé popové zpěvačky. Rozhodně jej nepovažuji za dogma, které svým čtenářům vnucuji a o němž si myslím, že se jím mají řídit. Někdo mě může napadnout, že titulek onoho názorového článku vyjadřoval pravý opak. Jednak si to nemyslím, jednak snad každý normální čtenář ví, že titulek nutně nemusí obsahovat všechny záměry autora článku, má jen - často s nadsázkou, což byl i tento případ - shrnout, o čem se bude psát na dalších řádcích.

Dokonce ani profesionální kritici svoje recenze nepovažují za Slovo Boží. Jeden z mých oblíbených hudebních kritiků Ondřej Bezr v roce 2019 napsal na hudební web Frontman zajímavý krátký seriál s názvem Mýty o psaní o hudbě. Tématem kritiky, jejího dopadu na čtenáře i na hudební scénu, ale třeba i vzdělanostním potenciálem samotných kritiků nebo jejich zkušenostmi aktivních muzikantů, se hluboce a přitom s nadhledem zabývá v šesti dílech. A v díle ironicky nazvaném „Dobré je to, co se líbí lidem“ uvádí:

„Podstatou často vášnivých rozporů mezi dojmem davu, vlastně docela objektivně vyčíslitelném třeba prodejností vstupenek na koncerty, a názorem recenzentů je jeden tradovaný omyl. Totiž že recenzent má a chce svou prací názor oné posluchačské masy změnit a interpreta, jenž mu z uměleckých důvodů nevyhovuje, připravit o práci, nejlépe rovnou zadupat do země. Ale tak to není. Recenzent ‚pouze‘ nabízí názor. Pohled člověka, který má – anebo by měl mít – tento názor podložený něčím jiným než pouhým ‚líbí-nelíbí‘. Který zná souvislosti jak tvorby hodnoceného hudebníka, tak kontextu, ve kterém se vyskytuje.“

K čemu tedy je užitečný hudební kritik a jeho názor? Nebudu vyvracet těm, kteří jsou přesvědčeni, že k ničemu, jejich mínění. Nabízím jen svůj pohled, podložený desetiletími čtení článků a knih hudebních kritiků a publicistů. Pomáhají mi v orientaci v čím dál bohatším a zmatenějším hudebním světě. Díky tomu, že „za mě“ naposlouchají spoustu hudby, ke které já bych se těžko dostával, protože bych nevěděl, že je to ta, kterou bych si „měl“ poslechnout, jsem už objevil zástupy zpěváků, muzikantů nebo kapel.

Samozřejmě ani já neberu názory ani těch svých nejoblíbenějších hudebních kritiků jako dogma. Ale pomohou mi alespoň ukázat cestu, kudy se můžu po vlastních nohách vydat, a na té cestě mohu svoje vlastní názory konfrontovat s těmi jejich - a často mi pomohou otevřít dvířka, která bych já sám třeba přehlédl. Neumím si představit svoji cestu hudebním světem bez hudebních časopisů, bez kulturních rubrik novin a časopisů, bez práce řady konkrétních autorů, kteří, jak se domnívám, mají podobný vkus, jako mám já. Což, mimochodem, bude nejspíš tím, že mi ho léta pomáhají vytvářet a kultivovat, za což jim děkuji.

Zdroje:

https://www.frontman.cz/myty-o-psani-o-hudbe-4-dobre-je-co-se-libi-lidem

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_%C4%8Cern%C3%BD_(hudebn%C3%AD_kritik)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Lindaur

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hudebn%C3%AD_kritik

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz