Článek
To, že dlouhá léta Češi těžili z laciné jihoevropské destinace, muselo mít logicky jednou svůj konec. Povalovat se u moře za ceny obdobné penzionům na Českomoravské vysočině bylo sice fajn, ale nemělo to žádnou logiku. Proč by země, která má nejen moře, ale také - jak Traveler sám přiznává - krásnou přírodu, zajímavé historické památky a kouzelná města, měla prodávat všechny svoje dary pod cenou?
V první řadě si připomeňme, že Chorvatsko má od 1. ledna 2023 jednotnou evropskou měnu euro (kterého se my z bůhvíjakého důvodu stále bojíme, ač by nám v mnoha ohledech, počínaje makroekonomickými čísly a konče běžnou turistickou praxí), a je tedy logické, že počítání všech cen se postupně přizpůsobuje evropskému standardu.
Od téhož data vstoupilo Chorvatsko do schengenského prostoru (jehož my jsme naštěstí členy už od roku 2007) a otevřelo se tím pádem více západnímu světu. Zvýšil se zájem letních turistů z rozvinutých bohatších zemí o chorvatská letoviska a tamní podnikatelé jak v oblasti ubytování, tak například stravovacích služeb, se zachovali správně, tedy tržně, a tomuto zájmu přizpůsobili ceny. Proč by měli sentimentálně prodělávat jen proto, že si na zdražení stěžují - často jen zdánlivě chudší - Češi?
Je skutečně trapné, nárokovat si možnost ležet na pláži, často s vlastním dovezeným proviantem, nasmaženými řízky do zásoby, chlebem v igelitu a paštikami v plechovkách, za ceny pobytu u rybníka v Horní Dolní. Co Čechy opravňuje k představě, že právě oni jsou vyvolený národ, kterému musí poskytovat celý svět nějaké výhody?
Vždyť si celou věc otočme o sto osmdesát stupňů. Na ceny v Chorvatsku nejvíc nadávají ti, kteří si jedním dechem stěžují na to, že Česko je lacinou montovnou Evropy a proklínají cizince, kteří nejen do našeho hlavního města, ale i dalších turisticky zajímavých lokalit, kterých není málo, přijíždějí jen proto, že jsou levné, táhnou po ulicích opilí laciným pivem a skupují zboží, které má být prý správně určeno pro „naše lidi“.
Chorvati se už několik let zdárně vymaňují z představy, že se jedná o zemi apartmánů a kempů za hubičku, investují do rozvoje a modernizace ubytování a turistických služeb všeho druhu, prostě nabízejí vyšší standard - a s ním i vyšší ceny. To je přece logické. Nechtějí nabízet služby, které jsou pod jejich skutečnou cenou, když o ně mají zájem Němci, Francouzi, Britové nebo Skandinávci, a jsou ochotni za ně zaplatit adekvátní sumu.
Autoři stížností na chorvatské ceny jaksi nepřímo naznačují, že pobyt Čechů u moře je jakýsi nárok, před kterým si musí každý sednout na zadek a umést celým těmto zpovykaným rodinkám cestičku až na pláž s křišťálovou slanou vodou. Ale tak to není. Musíme si uvědomit, že dovolená u moře, nebo obecně v zahraničí, je privilegium, které prostě nemůže být určeno každému, nelze si je vydupat.
Stejně jako někteří z nás musejí denně pít perlivou vodu, zatímco jiní si mohou dopřát pravé šampaňské, jde i způsob trávení dovolené ruku v ruce s výdělkem, schopností ušetřit, s dosaženým vzděláním, s profesními schopnostmi. Každý nemůže mít - a ani chtít - všechno. S komunistickým heslem „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ jsme se naštěstí před pětatřiceti lety rozžehnali. Doufejme, že navždy.
Zdroje:
https://www.ecb.europa.eu/euro/changeover/croatia/html/index.cs.html
https://czechia.representation.ec.europa.eu/chorvatsko-se-stalo-clenem-eurozony-schengenskeho-prostoru-2023-01-03_cs
https://cs.wikiquote.org/wiki/Komunismus
