Článek
Podotýkám a zdůrazňuji, že si uvědomuji složitou světovou situaci, vím o všech těch válkách po světě, o zemích, kde je skutečná, tedy nikoli fiktivní „fyjalová“ bída, a taky vím, že i u nás jsou velké sociální rozdíly a ne každý může být tak šťastný jako já. Zároveň chci ale říct, že mně osobně ani mé rodině nikdy nikdo nic zadarmo nedal, o všechno jsme se museli přičinit, ať už celoživotním vzděláváním, nebo pilnou prací, kdy obvykle neřešíme rozdíl mezi pracovním dnem a víkendem, a tzv. padla máme, až když je všechno potřebné hotovo. I tak nám stále zbývá spousta času a prostoru pro koníčky a zábavu. A to je podle mého názoru klíč ke štěstí.
Dovolím si při příležitosti konce roku shrnout z toho minulého alespoň to, co je možné díky tomu, že žijeme ve svobodném demokratickém systému s tržní ekonomikou - byť i tyto kvality mají jako kdekoli jinde na světě své mouchy, směřování je naprosto správné a před řadu excesů nás ti, které si za to platíme, tedy političtí a ekonomičtí představitelé, vedou správně, o tom jsem bytostně přesvědčen.
Jako OSVČ pracuju sám na sebe - to by za komunistické totality nebylo možné, šel bych sedět za tzv. nedovolené podnikání. Kdybych si dneska vydělal dostatečně do zásoby, mohl bych si hodit nohy na stůl a přestat pracovat. Za to by mě komunisté taky zavřeli, protože byla povinnost pracovat. Já se nikdy do stavu rentiéra nejspíš nedostanu, takové výdělky zdaleka nemám, ale stačí mi vědomí, že by to bylo možné.
Jsem kulturně zaměřený člověk a při vzpomínce na to, co jsem v roce 2024 četl, viděl a slyšel, mě oblévá příjemné teplo, že to bylo možné. Například knihy. Tři nejlepší, které jsem letos četl, jsou nepochybně životopis Josefa Škvoreckého Errol od Michala Přibáně, tedy biografie exilového, za komunistů zakázaného autora, dále skvělý životopis Vítězslava Nezvala Básník a jeho syn, kde autorka Krystyna Wanatowiczová rozebírá na jedné straně jeho básnickou genialitu, na straně druhé skutečně odporný komunistický lidský charakter.
Na třetím místě by byla částečně autobiografická kniha Terezy Boučkové Dům v Matoušově ulici, tedy román autorky, která jako dcera předního disidenta Pavla Kohouta by za komunistů na jiné publikování než samizdatové nemohla pomyslet. Žádná ze jmenovaných knih by do roku 1990 nemohla oficiálně vyjít.
Anebo hudba: hned dvakrát jsem například byl na fascinujících koncertech Plastic People of the Universe, kteří slavili padesát let od natočení svého prvního alba. A navíc jsem si živou nahrávku aktuální sestavy mohl koupit na luxusně vyvedeném dvojvinylu. A jsme opět u toho: Plastici za minulého režimu porůznu seděli v kriminále a když už se dostali ke hraní, bylo to potajmu v různých stodolách, bez účasti běžné veřejnosti.
Mám rád i výtvarné umění a pravidelně jezdím do Vídně, která je zaslíbeným místem kultury. Letos jsem tam viděl na jaře velkou výstavu amerického popartisty Roye Lichtensteina a na podzim úchvatnou retrospektivu Marca Chagalla. Takový kulturní zážitek se dá pořídit vysloveně za hubičku autobusem, ráno tam, odpoledne zpátky. Za „bolševika“ byste kvůli tomu museli půl roku shánět tzv. devizový příslib - a stejně by vás nakonec nejspíš nepustili.
Tím jsem u cestování, které miluji. Letos jsem byl služebně dvakrát v USA, jednou v Holandsku, jednou v Belgii a jednou v Německu. Na prodlouženém víkendovém pobytu jsem se ženou byl v Paříži a v Bruggách a celá rodina i s dětmi jsme měli dvě zahraniční dovolené, v Řecku a ve Španělsku. Vesměs žádný luxus, standardní pobyty s levnými letenkami, bydlením v pronajatých bytech a stravováním buď vlastním nebo v levných neturistických restauracích pro místní. Žádná z těchhle cest by za minulého režimu nebyla možná - služebně bych mohl leda tak do SSSR a moje děti by se mohly smočit místo Středozemního moře maximálně ve studeném Baltu.
Tohle všechno nepíšu, abych se snad vytahoval. Píšu to proto, že se považuji za běžný vzorek člověka, který standardně pracuje a žije tak, jak si zaslouží. Ve svém okolí mám takových lidí desítky, někteří jsou na tom lépe než já, jiní mírně hůře, ale v podstatě všichni žijeme na podobném standardu. Bez toho, co způsobila v roce 1989 sametová revoluce a jak postupovala politika dalších pětatřicet let by to nebylo možné. A z toho plyne i moje přání do roku 2025: ať to zůstane takové, jaké to je…
Zdroje a další čtení:
https://www.iliteratura.cz/clanek/47216-wanatowiczova-krystyna-nezval
https://magazin.aktualne.cz/kultura/michal-priban-errol-josef-skvorecky-recenze/r~b45de422b08611efbf960cc47ab5f122/
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/dum-v-matousove-ulici-tereza-bouckova-recenze.A240930_125618_literatura_bors
https://magazin.aktualne.cz/kultura/plastic-people-egon-bondy-happy-hearts-club-banned/r~7609d2e2ef9011ee80bfac1f6b220ee8/
https://magazin.aktualne.cz/kultura/roy-lichtenstein-albertina-vystava-recenze/r~2606052e37b911efae9c0cc47ab5f122/
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-proc-je-krava-zelena-a-kun-leta-po-obloze-videnska-albertina-zve-na-marka-chagalla-40497695
