Článek
„Kdybych dneska vydělal dostatečně do zásoby, mohl bych si hodit nohy na stůl a přestat pracovat,“ řekne si občas nejeden z nás.
Jenže tahle myšlenka má své historické nuance. Ano, v socialistickém Československu existovala povinnost pracovat, ale neznamenalo to nutnost „robotovat“ bez přestání. Jak se nám snaží nakukat autor Jirka Švehla.
Kdo si dokázal legálně zajistit prostředky na živobytí – ať už úsporami, dědictvím nebo třeba výhrou ve Sportce či Matesu – mohl si teoreticky užívat volného času bez obav z trestu za „příživnictví“.
Cílem této úpravy nebylo šikanovat spořivé výherce nebo dědice. Šlo o ochranu rodin a blízkých, aby na ně nepadl finanční dopad „vykutálencova“ nečinnosti.
Tedy aby se někdo jednoduše nepřiživoval na úkor druhých. Byť to může znít jako morální imperativ z dob minulých, podobné otázky rezonují i dnes: Je přijatelnější být rentiérem, nebo se stále podílet na chodu společnosti? A co když ten, kdo si hodí nohy na stůl, poskytuje hodnotu právě tím, že se nevysiluje v závodu za penězi?
Ergo kladívko, taky se to hojně řešilo pomocí invalidního důchodu (ID) - viz mj. film Bony a klid. A po 40 věku měl/má nějakou nemoc skoro každý.
Sečteno - V osmdesátkách i sedmdesátkách minulého století stačilo správním orgánům předložit legální doklady příjmů. A do basy jste za „příživu“ opravdu nemusel.
V tom se pan Švehla, možná nedbalostně, možná úmyslně, vysoce plete.
Absolutní zákaz živnostníků?
A ještě jsem v článku objevil jednu nepřesnost - údajný absolutní zákaz veškerého živnostenského podnikání.
In medias res : Není pravda, že neexistovalo soukromé podnikání. Pokud jste nikoho nezaměstnával (tedy nevykořisťoval, řečeno tehdejším slovníkem), tak jste mohl drobnou živnost - opravář, holič etc. řádně vykonávat. Pravda musel jste z ní platit daně, to se dnes po zrušení EET již skoro nemusí. (nadsázka na závěr).
