Článek
Ale málokdo tuší, že skutečnými hrdiny dnešního zdravotnictví nejsou kardiochirurgové ani ti, kdo běhají maraton v minimalistických botách. Jsou to číšníci a servírky. Tito nenápadní atletičtí titáni gastronomie, kteří denně našlapou víc kilometrů než průměrný úředník za celý měsíc, se totiž dožívají v plném zdraví zcela standardně 120 let.
Někdy i 132, pokud zrovna nepracují v podniku, kde se čepuje kromě piva i lidská zloba.
Možná jste si toho všimli: číšník nikdy nesedí. On i při obědové pauze stojí. Opřený o futro jí guláš, zatímco noha dělá drobné vyvažovací pohyby, aby nezlenivěla. To je jejich tajemství dlouhověkosti — věčné kroužení po prostoru, které by se dalo klidně patentovat jako národní fitness program. Kdyby vláda vyhlásila povinnou dvouhodinovou směnu v restauraci týdně, zdravotní systém by si během pěti let mohl dovolit posílat pacientům k narozeninám pozlacené inhalátory.
Úředníci, chudáci, mezitím sedí. Sezení je novodobé kouření, psalo se v novinách. Když sedíte osm hodin denně, tělo uvnitř potichu rezne. Jenže zkuste vysvětlit paní z přepážky, že by si měla mezi razítky udělat pět koleček kolem budovy. Dívá se na vás, jako byste navrhovali, aby začala pěstovat veverky.
Chodit je zkrátka zdravé. Dokonce tak zdravé, že kdyby lidé chodili dostatečně, nemuseli bychom řešit ani reformu penzí. Každý, kdo denně urazí alespoň pět kilometrů, odkládá svou invaliditu o dva roky. Dvacet kilometrů a můžete se dožít i toho věku, kdy už ze zásady nestárnete — podobně jako ti legendární číšníci, kteří vycházejí z hospod po zavíračce s lehce unaveným úsměvem a vědí, že jejich cévy mají stále kondici středoškoláka.
A tak, když se příště přistihnete, že čekáte na tramvaj a stojíte nehybně jako smutná socha, udělejte tři kroky vlevo a tři vpravo. Nebo obejděte zastávku. Nebo celý blok. Možná tím nevyřešíte světový mír, ale své budoucí stoleté já potěšíte. A kdo ví — třeba vás jednou, až dojdete těch slavných 130 let, pozdraví nějaký stále vitální číšník:
Chůze je zdravá! Nepodceňovat!
