Článek
Kdyby Mojžíš dnes žil, neotevíral by moře. Otevřel by stánek na vánočních trzích a prodával „domácí bramboráky“ za 99 korun za sto gramů - takže 250 korun za kus.
A právě takový malý biblický zázrak letos objevil senior Radek (71). Člověk, který už toho v životě viděl hodně — od front na maso přes kuponovou privatizaci až po dnešní fronty na svařák — ale nic ho nepřipravilo na to, co spatřil na brněnských a pražských vánočních trzích.
„Já to sleduju už léta,“ začíná Radek, „ale letos jsem si poprvé všiml, že ti lidé u stánku vůbec neloupou brambory. Ani jeden! Nikde žádná šlupka, žádné strouhání, žádná slza z oka. A přesto se pořád smaží a smaží. To je přece Boží zázrak!“
A měl pravdu. Kdo jste letos prošli kolem stánku s nápisem „Domácí bramboráky jako od babičky“, možná jste si říkali — jak to, že babička doma potřebovala půl hodiny a obvaz na prsty, ale tihle lidé to zvládnou rychlostí průmyslové linky? Jak to, že se z žádné bedny neozývá šustění bramborové natě a jediné, co slyšíte, je šum fritézy a cinkání platebního terminálu?
Senior Radek nabízí jednoduché vysvětlení:
„Buď jsou to světcové, nebo používají polotovar z kýblu, co pamatuje ještě Nagana. A hádejte, čemu věřím víc.“
Domácí kouzlo made in polotovar
Ano, vánoční trhy v Česku opět ukázaly, že u nás tradice žije. A pokud nějaká tradice upadá, dá se nahradit tradicí novou — třeba tradicí bramboráku, který obsahuje asi tolik brambor jako svařák vína.
Zkušený okoštovatel Radek to shrnuje poeticky:
„Chuť bramboráku mi připomněla rok 1986. Ne kvůli receptu, ale kvůli té chemii.“
Podle všeho jde o zvláštní směs mouky, instantní bramborové hmoty a stabilizátorů, které mají životnost delší než samotné vánoční svátky. Ale hlavně že je to domácí. Zřejmě z domova toho, kdo ten kýbl objednal ve velkoobchodu.
Cena? Vánoční duch přece není zadarmo
Bramborák na váhu od malinkatého za 139 Kč až po macky za 299 Kč (větší, ale zato víc gumový) se letos stal symbolem české štědrosti. A provozovatelé stánků ji oceňují. Často i dvakrát — jednou při prodeji a podruhé, když si zákazník připlatí za ubrousek.
Radek si povzdechl:
„Víte, já bych i zaplatil. Ale kdyby ten bramborák aspoň voněl po bramboře, a ne po chemii.
A přesto lidé kupují. Fronty rostou, smažící směs bublá, kartičky pípnou. Vánoce jsou přece čas zázraků — a kde jinde si připomenout, že svět není fér, než u stánku, kde vám tvrdí, že bramborák, ve kterém není brambora, je domácí?
Epilog: Malý český Betlém
Radek nakonec odešel od stánku s výrazem člověka, který pochopil hlubokou pravdu o životě.
„Češi jsou prostě šikovní. Umí udělat bramborák bez brambor, svařák bez vína a vánoční náladu bez sněhu. To jsou ty pravé vánoční zázraky.“
Zvedl lístek s účtenkou, dlouhou jako předvolební slib, a dodal:
„A stejně sem příští rok půjdu zas. Tradice je tradice.“
A tak, zatímco v Betlémě kdysi hvězda ukázala cestu pastýřům, v Ostravě, Brně, Plzni, Hradci a samozřejmě v naší matičce Praze dnes svítí cedule „DOMÁCÍ BRAMBORÁKY“. A lidé jdou.
Protože české Vánoce by bez tohoto „malého tučného gastronomického podvodu“ prostě nebyly ono.
