Článek
Nepřišel bych na to, kdybych si - opožděně, deset let po vydání - nepřečetl knihu novináře Dana Hrubého Pražské příběhy. Tam je v souvislosti s Loretánskoou ulicí uveden celý příběh Vejražkovy spolupráce s StB. Nejprve se mi nechtělo těmto informacím příliš věřit a tak jsem se ponořil do dalších pramenů. Bohužel, všechno je to tak, jak Hrubý uvádí.
Herecká kariéra
Vítězslav Vejražka (1915-1973) byl po čistě herecké stránce jednou z nejvýraznějších osobností české kulturní scény dvacátého století. Jeho profesní dráha začala u kočovných divadelních společností, odkud se dostal ke studiu na pražské konzervatoři. Již během protektorátu na sebe upozornil jako mimořádný talent v klasických milovnických rolích, což prokázal například jako Radúz v dramatu Radúz a Mahulena či jako Oberon v Shakespearově Snu noci svatojánské. Po skončení války se aktivně podílel na zakládání Divadla 5. května, kde působil nejen jako herec a režisér, ale i jako ředitel.
Vrcholem jeho divadelního působení se stalo angažmá v činohře Národního divadla, kam nastoupil v říjnu roku 1948. Prakticky okamžitě se zařadil mezi opory souboru. Podle pamětníků exceloval v klasickém i moderním repertoáru. Ztvárnil dramatické postavy Williama Shakespeara, uplatnil se v antických tragédiích, ztělesnil Francka v Maryše či zbojníka Jánošíka.
V duchu dobové politické objednávky ovšem vytvořil například také postavu komunistického „mučedníka“ Julia Fučíka v propagandistické divadelní hře Lidé, bděte!. Vejražkovo výsadní postavení v divadelní hierarchii bylo stvrzeno v letech 1965 až 1969, kdy vykonával funkci šéfa činohry Národního divadla.
Jeho divadelní slávu úspěšně doplňovala intenzivní práce před filmovou kamerou. Vejražkova urostlá, mužná postava, uhrančivý pohled a hluboký podmanivý hlas z něj činilo ideálního představitele charakterních i hrdinských rolí. Diváci si jej pamatují především jako Václava z Dubé z monumentální husitské trilogie režiséra Otakara Vávry.
Jeho filmografie však zahrnuje řadu dalších významných titulů, jako jsou Turbina, Pytlákova schovanka, Dravci, nebo skvělá historická dramata Františka Vláčila Ďáblova past a Údolí včel. Zároveň ale také například v roce 1954 přijal hlavní roli ve skutečně nechutném propagandisticko-budovatelském filmu Botostroj, který byl pomstou komunistické ideologie vůči Tomáši Baťovi.
Dobrovolná spolupráce s StB
Pod maskou úspěšného umělce a idolu divadelního a filmového publika se však skrývala odvrácená, a bohužel dosti odpudivá tvář. Vejražka, syn levicově orientovaného sociálního demokrata, vnímal komunistickou ideologii jako naplnění otcových ideálů. Což v té době nebylo nic mimořádného, levicově zaměřená byla velká část osobností z kultury.
V roce 1945 Vítězslav Vejražka vstoupil do Komunistické strany Československa a brzy se stal vlivným stranickým funkcionářem, před nímž se kolegové v divadle obávali mluvit otevřeně. Jeho loajalita k režimu však překročila hranice běžné politické angažovanosti. Na počátku roku 1949 se zcela dobrovolně, bez jakéhokoli nátlaku či vydírání ze strany bezpečnostních orgánů, přihlásil do služeb Státní bezpečnosti.
Dan Hrubý ve své knize uvádí faksimile jeho vlastnoručního úpisu StB, ve kterém stojí: „Zpravodajský slib. Jako pokrokový občan čs. republiky zavazuji se ke spolupráci s čs. bezpečnostní službou. Zavazuji se, že o úkolech, které mně budou uloženy, se nebudu zmiňovati nikde a před nikým a zachovávati o těchto naprostou mlčenlivost. V případě prozrazení některých okolností ve spojitosti s tímto slibem jsem si vědom následků, které vyplynou z tohoto porušení mlčenlivosti. Vítězslav Vejražka.“ Úpis je datován 3. ledna 1949.
Pro tajnou policii herec představoval mimořádně cennou akvizici. Ve vázacím návrhu ze dne jeho náboru řídící důstojníci vyzdvihovali jeho atraktivní zjev, skvělou tělesnou konstituci a výjimečné osobní charisma. Tyto vlastnosti jej předurčovaly k tomu, aby snadno navazoval kontakty s elegantními a společensky vlivnými ženami, které byly pro běžné operativce StB jinak zcela nedostupné.
Vejražka podepsal závazek ke spolupráci, přijal krycí jméno AK-70, jež bylo později změněno na identitu „agent Novák“. Státní bezpečnost jej klasifikovala jako takzvaného společenského agenta. Tito agenti byli využíváni k infiltraci do vyšších vrstev, mezi šlechtu, diplomaty či příbuzné slavných osobností. Ppozději, v sedmdesátých letech, mezi ně patřil například i spisovatel Jiří Mucha, syn slavného secesního malíře a majitel proslulého bytu na Hradčanech, kde se v nevázané atmosféře scházela pražská umělecká smetánka.
Metody cynického svůdce
Metodika Vejražkovy práce pro StB byla založena na chladnokrevném zneužívání jeho mužského a uměleckého šarmu. Před svými oběťmi často předstíral mírné protirežimní názory, čímž si získával jejich sympatie a důvěru. Poté, co ženy citově a fyzicky připoutal, je vodil do svého konspiračního jednopokojového bytu. Ten byl vybaven skrytou kamerou, která pořizovala kompromitující vizuální materiály z jejich intimních schůzek.
StB následně tyto nahrávky využívala jako účinný nástroj k vydírání, diskreditaci či vynucení spolupráce Vejražkových obětí. Za tyto služby herce tajná policie štědře odměňovala. Proplácela mu také vysoké útraty v pražských barech a vinárnách, samozřejmě financovala provoz konspiračního bytu a všeobecně nad ním držela ochrannou ruku.
Nejskandálnějším a morálně nejvíce šokujícím výsledkem jeho činnosti bylo zneužití vlastní rodiny pro zpravodajské účely. Prvním velkým úkolem agenta Nováka byla infiltrace italského velvyslanectví v Praze. Cílem se stala jeho o šest let starší teta Milada Deggiovanni, rodilá Češka s italským občanstvím, která pracovala na vízovém oddělení ambasády a měla přístup do kanceláře tamního šifranta.
Na přímý pokyn StB pozval Vejražka svou příbuznou na tah noční Prahou a během jediného měsíce přeměnil příbuzenský vztah v milenecký poměr. Intimní vztah s ní udržoval až do roku 1950, dokud z ní nezískal veškeré potřebné zpravodajské informace. Skutečnost, že se do něj teta skutečně zamilovala a po rozchodu měla psychické problémy, herce nijak neznepokojovala.
Dalším zdokumentovaným případem z jeho spisů byla takzvaná „Akce Film – paní E“ z listopadu roku 1951. Cílem bylo svést a kompromitovat manželku významného zahraničního diplomata. Scénář StB předpokládal, že ji Vejražka oslní, odvede do bytu a nechá ji skrytou kamerou natočit při intimním styku takzvaným „nepřirozeným způsobem“, což ji mělo společensky zcela zesměšnit.
Na výlohy v baru Monica obdržel od StB na tu dobu velmi vysokou částku 3 500 korun. V tomto případě však Vejražka narazil na mimořádně obezřetnou ženu, která s ním odmítla odejít, což vedlo k selhání celé naplánované kompromitující operace.
O hercově dvojím životě věděla i jeho třetí manželka, herečka Národního divadla Jarmila Krulišová, se kterou měl tři děti. Krulišová svého muže hluboce milovala a jeho četné nevěry mlčky tolerovala, neboť žila v bizarním přesvědčení, že její manžel zahýbá „ve jménu socialistické vlasti“ a plní „vlastenecké úkoly“.
Když Vejražka fyzicky zestárl a jeho schopnost osobního svádění pro operativní účely slábla, StB jej z aktivní činnosti stáhla. Komunistický režim mu to však bohatě kompenzoval vlivnými funkcemi a prestižními poctami. Postupně obdržel Řád práce, Řád Vítězného února, titul zasloužilého umělce a v roce 1972 nejvyšší ocenění národního umělce. Po roce 1969 usedl jako poslanec do Federálního shromáždění, vedl Svaz divadelních umělců a působil dokonce v mezinárodní organizaci UNESCO.
Paradoxy posmrtného uznání
Vítězslav Vejražka zemřel předčasně na selhání srdce 8. června 1973 ve věku padesáti osmi let. Jeho osud nabízí opravdu mrazivý historický kontrast. Zatímco jeho bratr Miloslav Vejražka emigroval v roce 1939, stal se příslušníkem 311. československé perutě britského královského letectva (RAF) a zahynul v roce 1940 při bojovém návratu nad Německem, Vítězslav se rozhodl sloužit represivnímu aparátu komunistické totality.
Přestože po pádu komunistického režimu došlo k úplnému rozkrytí archivů Státní bezpečnosti a hercovo morální selhání a bezohledné udavačství byly detailně popsány, jeho jméno se ve veřejném prostoru těší nezasloužené úctě. Vítězslav Vejražka je pohřben v nejprestižnější společné hrobce národních velikánů Slavín na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Spočívá zde po boku nejvýznamnějších osobností české vědy a kultury, jako jsou Ema Destinnová, Alfons Mucha či jeho herecký kolega Karel Höger. Navíc na jeho počest nese jeho jméno ulice Vejražkova v Praze 5-Košířích, pojmenovaná v osmdesátých letech dvacátého století. Tento stav je dodnes morálním paradoxem, který ukazuje, jak hluboce dokáže divácký sentiment a uznání nesporného uměleckého talentu překrýt historickou pravdu o totálním lidském selhání a cynismu.
Zdroje:
Dan Hrubý: Pražské příběhy - Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu (Nakladatelství Pejdlova rosička, 2016)
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt%C4%9Bzslav_Vejra%C5%BEka
https://zivotopis.osobnosti.cz/vitezslav-vejrazka.php
https://www.super.cz/clanek/celebrity-herecky-fesak-58-dobrovolne-udaval-stb-na-jeji-popud-dokonce-svedl-i-vlastni-tetu-700018
https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/56917/vitezslav-vejrazka-narodni-umelec-a-stetka-komunisticke-tajne-policie.html
https://www.lifee.cz/profesionalni-casanova-vitezslav-vejrazka-pro-stb-svadel-nedobytne-zeny-zacal-vlastni-tetou-92e55
https://www.csfd.cz/tvurce/22957-vitezslav-vejrazka/biografie/
https://www.super.cz/clanek/retro-manzel-ji-zahybal-ve-jmenu-vlasti-jarmila-krulisova-vitezslava-vejrazku-presto-milovala-meli-spolu-tri-deti-1521483
https://plus.rozhlas.cz/mezi-spolecenskymi-agenty-stb-najdete-znama-jmena-i-z-80-a-90-let-vysvetluje-8974143
