Článek
Politici se předhánějí ve vzletných slovech o národní hrdosti, která druhý den zase spadnou pod stůl. Jenže pro spoustu z nás má tenhle svátek úplně jinou zvukovou stopu. Nejsou to varhany z katedrály ani dechovka na náměstí, ale hymnické motivy syntezátorů a ťukání elektronického rytmu, do kterého unavený hlas s naprostým klidem zpívá: „Neopouštěj nás…“
Písničku Neopouštěj nás (Svatý Václave) napsal Petr Skoumal na sklonku osmdesátých let. Atmosféra v zemi už sice začínala být nervózní, ale pořád to vypadalo, že ta normalizační otrava jen tak neskončí. Skoumal se tehdy zavřel ve svém domácím studiu, obklopil se hromadou kabelů, kláves a krabiček a začal točit věci úplně na koleně.
V té době syntezátory v našem popíku sloužily hlavně k tomu, aby se v televizi dalo poskakovat na tupý diskotékový rytmus. Skoumal na to šel z opačného konce. V muzikantských kruzích se tehdy s obdivem říkalo, že jako jeden z mála dokáže syntezátory polidštit. A byla to pravda. Z chladné elektroniky vytáhl neuvěřitelné teplo, lehký smutek i typickou ironii.
Vzít do ruky starobylý svatováclavský chorál a naroubovat ho na digitální mašinky, byl vlastně hrozně drzý nápad. Jenže Skoumal z toho neudělal žádnou estrádní parodii ani nabubřelou hymnu s pěstičkou zaťatou v kapse. Zpíval to svým typickým, civilním hlasem, spíš jako chlápek, který večer sedí u stolu, dívá se z okna do tmy a vidí tu bezvýchodnou šeď kolem sebe.
Nahrávka tehdy samozřejmě neměla šanci projít do rádia. Šířila se tak, jak se tehdy šířilo všechno dobré – z kazety na kazetu. Člověk si ji nahrál od známého, doma pustil na magnetofonu a ta kazeta pak hrála v kuchyních i na studentských kolejích, až z ní lezl šum.
Pro lidi, kterým lezl husákovský režim krkem a cítili se v té době v totální beznaději, to zafungovalo dokonale. Byla to neoficiální modlitba, ve které nebyl ani gram falešného svatouškovství. Skoumal do necelých šesti minut vměstnal všechno to tiché zoufalství, naštvanost i malou naději, kterou jsme se tehdy snažili uklidnit.
Zajímavé je, jak tahle zdánlivě dobová písnička funguje dneska. Mohlo by se zdát, že se změnou režimu ztratí smysl a zůstane jen jako milá vzpomínka na blížící se sametovou revoluci pro pamětníky. Jenže ono je to přesně naopak. Pustíte si ji v autě nebo do sluchátek cestou z práce v roce 2026 a když si odmyslíte některé dobové reálie týkající se vodních děl, můžete mít pocit, jako by vznikla včera.
Společnost je zase rozdělená, vzduchem létá spousta vzteku a oprávněný pocit, že nám vládnou lidi, kteří žijí na jiné planetě a skutečná realita je jim ukradená. Dneska se v opozici vůči těm nahoře cítí kdekdo. Frustrace z toho, jak se věci vlečou a jak snadno se velké sliby promění v trapné hádky o koryta, je věčná.
A přesně proto ten Skoumalův text funguje dál. Není vázaný na konkrétní totalitní politickou garnituru. Je to prostě povzdech normálního člověka nad tím věčným českým patláním se na místě. Stačí se podívat na zprávy, pustit si ten syntetický refrén a člověk si řekne: no jo, Václave, nenech nás v tom, protože my jsme v tom zase až po uši.
A pak je tu ještě jedna věc, která celému příběhu dává až neuvěřitelnou tečku. Život si občas umí vymyslet pointu, kterou kdyby dramatik vetkl do scénáře divadelní hry, dramaturg by mu ji jako totálně nedůvěryhodnou omlátí o hlavu. Petr Skoumal totiž zemřel 28. září 2014. Přímo na svatého Václava.
Chlapík, který ze starého chorálu udělal soundtrack jednoho velkého dějinného zlomu a nazpíval pro celou zemi svéráznou prosbu o pomoc s nadčasovou platností, se sbalil a odešel zrovna v den, kdy má kníže svátek a celá republika má kvůli tomu volno. Vzpomeňme si na něj.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Skoumal
https://jazzport.cz/neopoustej-nas-petre-skoumale/
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-petr-skoumal-242757
https://zpevnik.proscholy.cz/pisen/6093/neopoustej-nas
