Článek
Paní Veronika Zoubková na této platformě před pár dny zveřejnila článek o Jaromíru Nohavicovi, ve kterém sice vypisuje objektivně některé jeho „hříchy“, zároveň písničkáři - jistěže poprávu - přiznává ohromný talent, a píše také o tom, co všechno je mu ochotna odpustit, vlastně „jenom“ proto, že se jí jeho písničky líbí a má je spojeny i s osobními zážitky. Nic proti tomu.
Co ale jejímu článku zásadně chybí, je propojení obou tematických rovin, o kterých píše, totiž souvislost mezi Nohavicovými „hříchy“, anebo mluvme o osobních postojích a jeho lidské minulosti, a autorskou tvorbou. Často se mluví o tom, že nemáme spojovat dílo s jeho autorem. Ano, jistěže si nemusíme nutně spojovat osobnost Karla Maye s Vinnetouem, Shakespaera s Richardem III. nebo Josefa Ladu s kocourem Mikešem. Ale u písničkářů, zejména protestních, jakým Jaromír Nohavica jednoznačně v osmdesátých letech byl, platí pravý opak.
Káže vodu, pije víno
Pro moji generaci dnešních padesátníků byl Nohavica v podstatě určité vtělení Karla Kryla, který za svoji tvorbu ručil volbou života v exilu a jehož jsme znali jen z nahrávek. Na Nohavicův koncert jsme si mohli - pokud jsme měli to štěstí a byl zrovna povolen - klidně zajít. Mohli jsme jej potkat na ulici anebo dokonce v nějaké hospodě ve městě, kde se konal folkový festival. A Nohavica mluvil k nám, mluvil našimi slovy. „Uměl tak hezky říct, nač my jen mysleli,“ jak zpívá - o někom úplně jiném - Jaroslav Hutka v písničce Havlíčku, Havle.
Nohavicovo fanfarónství, a bylo jedno, zda je nebo není posíleno alkoholem, nás fascinovalo, Nohavica byl pro nás frajer, který se nikoho a ničeho nebojí. A všechny ty „Anděly na kůru“ posílá „hádejte kam“. Když jsme pak najednou pár let poté, co tahle a jiné písničky probarvovaly společenský marast, ve kterém jsme jako teenageři museli žít, zjistili, že nám je zpíval člověk, který neustál tlak Státní bezpečnosti, zamrzelo nás to. A ty písničky, ty fanfarónské výsměchy všem těm komunistickým stvůrám, najednou zhořkly a úplně ztratily svoji platnost, svoji váhu. Staly se úplně dokonalou ilustrací úsloví o kázání vody a pití vína.
Jenomže samozřejmě, že každý tuší, jak těžké to jako osoba, na kterou bylo vidět, Jaromír Nohavica měl. Nehledě na jeho alkoholický handicap a bůhvíjaké další trumfy, které měli tehdejší estébáci v rukou, když na něj pořádně zatlačili a on svoji smlouvu s ďáblem podepsal. To skutečně těžko může hodnotit někdo, kdo v podobné situaci nikdy nebyl. Naproti tomu, dodejme, mají plné právo jej za to soudit ti, kteří takovému tlaku nepodlehli. Například písničkář Jaroslav Hutka, který ve chvíli, kdy už politické tlaky prostě nešly vydržet, zvolil cestu do exilu.
Je otázka, zda někdo z nás, kteří žijeme unikátní život, má nárok dávat unikátnímu životu Jaromíra Nohavici, alespoň jeho „estébácké části“, nějaké rozhřešení či odpustek. Pokud přistoupíme na to, že ano, budiž řečeno, že skutečně lze podpis spolupráce s StB Jaromíru Nohavicovi odpustit, byť už si jeho písně my, kteří jsme si je nadšeně v osmdesátých letech zpívali, nebudeme nejen zpívat, ale ani je poslouchat.
Co je tedy horší?
Jenomže, a na to už není žádné ospravedlnění, Nohavicův život a kariéra pokračují dále. A je několik věcí, se kterými se prostě slušný člověk, i kdyby byl tisíckrát empatický, srovnat nemůže. Začalo to v roce 2017, kdy se Nohavica vyfotil s Tomiem Okamurou, který zavěsil fotku na sociální sítě s poznámkou: „Potkal jsem se v Ostravě s Jarkem Nohavicou, popovídali jsme si a jsem rád, že máme podobné názory na aktuální palčivé problémy.“ Což sám Nohavica nikdy nerozporoval. Dodejme, že Okamura zrovna v té době sbíral body xenofobními lžemi o přívalu imigrantů, kteří do roka a do dne hodlají zničit naši kulturu.
Podruhé to bylo, když v roce 2017 dostal od Miloše Zemana státní medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění. Nejen proto, že mu ji udělil prezident, kterého se vcelku právem téměř celá kulturní scéna štítila, a umělci, kteří měli kus cti v těle, její převzetí odmítli, jako zpěvák Vladimír Mišík, ale třeba i proto, že téhož roku dostal stejné vyznamenání Petr Žantovský. Tedy někdejší prorežimní novinář ze „znormalizovaného“ hudebního časopisu Melodie, po revoluci politický „kam vítr, tam plášť“, a za poslední léta podle odborné veřejnosti jedna z předních postav dezinformační scény.
A potřetí to bylo, když roku 2018 převzal od Vladimira Putina, který sice v té době ještě neměl pozici masového vraha Ukrajinců, ale notně podezřelá osoba to byla už tehdy, Puškinovu cenu. Peripetie kolem ní, kdy se Nohavica holedbal, že ji nedostal za politiku, ale za tvorbu, a po zahájení invaze na Ukrajinu ji odmítl vrátit s poukazem, že ji nemá za válčení, ale za písničky, jsou dostatečně známy. Dlužno jen dodat, že Vladimir Vysockij, který byl odjakživa Nohavicovým idolem a jehož písničky i zpíval (a jehož jménem také v souvislosti s Puškinovou cenou šermoval), by byl patrně jedním z prvních, kteří by měli v Rusku vážné problémy už po Putinově nástupu k moci.
Co z toho všeho plyne? Generaci svých fanoušků z osmdesátých let (ale i řadě svých tehdejších kolegů z hudební branže, kteří s ním rozvázali styky, za všechny jmenujme Pavla Dobeše) Jaromír Nohavica doslova zlomil srdce. Nejen tím, že vyplul na hladinu jeho úpis StB, k němuž se navíc jako chytrá horákyně hlásí-nehlásí a za který se omluvil-neomluvil, ale také svým podivným falírováním kdesi na hranách různých pokleslých ideologií a absencí zábran, či snad dokonce potřebou provokovat. Každopádně jej tisíce někdejších fanoušků ke své velké lítosti musely vymazat ze soundtracku svého života.
Zdroje:
https://www.lidovky.cz/domov/nohavica-verejne-podporil-okamuru-je-to-sympatak-rika-zpevak-o-politikovi.A170725_130408_ln_domov_sk
https://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/jaromir-nohavica-si-necha-puskinovu-medaili-putin/r~7ee42a0a965211ec94760cc47ab5f122/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Nohavica#Ankety,_ocen%C4%9Bn%C3%AD,_nominace
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_%C5%BDantovsk%C3%BD
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/jak-je-to-s-mym-pratelstvim-s-nohavicou.A071121_100658_nazory_itu
Josef Rauvolf: Hledání Jaromíra Nohavici (kniha, vydal Daranus 2007)
