Článek
Člověk by na první pohled řekl, že jde o „investigativní“ snahu „odhalit“ pravdu. Jenže články ve skutečnosti hraničí s parazitickou obsesí, s pomluvami, jde o zjednodušující černobílé myšlení, bez kontextu a osobní zkušenosti. Autoři takových kýčů by si měli 100× přečíst tento známý citát:
Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Těmto lidem, a je to polovina národa, uniká mnohotvárnost a mnohoznačnost světa, a co z tohoto světa v jejich očích zbývá, lze rozdělit na celkem jednoduché, většinou protipólné elementy. Někdy se tomu říká černobílé myšlení.
Pokud má být argumentem pro kolaboraci to, že umělci vystupovali na oficiálních akcích, tak jich asi moc nenajdeme, kteří se alespoň jednou na něčem oficiálním neukázali. Ovšem je nutné si položit otázku: „Co jiného jim zbývalo?“
Socialistická realita byla taková, že nešlo jen tak stát stranou, pokud jste nechtěli jít po cestě, na níž byla perzekuce a na konci basa. Ani vzdání se profese by nepomohlo. A pokud jste měli rodinu, bylo to obzvlášť těžké.
Bylo povinné chodit do průvodů, na brigády. A nebo na politická školení. Kdo si je pamatuje, tak ví, že v drtivé většině šlo o formalitu, ulití z práce nebo z vyučování. Vážně bral školení málokdo. A takové to bylo i s vystupováním na festivalech politické písně. Bylo minimum umělců, kteří se takových akcí účastnili o své vlastní vůli, ze svého nadšení a přesvědčení.
Například na „6. Celostátním festivalu politické písně Sokolov '78“ zazněla od Katapultů Půlnoční závodní dráha a od BB Ivana Mládka Nejkrásnější období je podzim. To jsou opravdu politické songy.
Možná by autoři mohli plísnit i hudební vydavatelství za vydání LP desek z festivalu.
Na co ale autoři (tehdy ještě nežijící nebo v plínkách) naprosto zapomínají, je, že tehdy nikdo nepochyboval o tom, že socialismus je u nás na věčné časy a nikdy jinak. Bylo by krásné, kdyby všichni ti umělci byli současně i revoltujícími hrdiny, ale bylo by naivní si to doopravdy myslet.
Autoři hanících článků jsou ale mistři nové propagandy. Kroutí a ohýbají slova, že by i Pepíček Goebbelsů tiše záviděl. Vrchní cenzor soudruh Jarda Kojzarů se musí tetelit blahem z řemeslných následovníků. Místo, aby odsoudili režim, který umělce přivedl z dnešního pohledu k nerozumným krokům, označují za viníky umělce a s doslova šťouravou pinzetou na ně vytahují bobky z minulosti.
On je rozdíl kritizovat režim, který přivedl umělce třeba k plagiátorství, nebo napadat umělce poněkud v osobní rovině:
Osobně nemám například v oblibě tvorbu a zpěv Michala Davida. Proplouval socialistickým popíkem nekonfliktně a sloužil. Nadšený z něho nejsem, ale nebýt autora Švehly, který se o něj několikrát podivně otřel, nenapsal bych o Davidovi článek, ve kterém se vymezuji vůči jeho tvorbě a zpěvu jako „nefanoušek“, konstatuji šedé vlivy totality, ale současně jsem ocenil jeho prosazení a nynější mezinárodní hit. Toho ale Švehlové a další nejsou schopni.
V KSČ byl kdysi například básník a nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert. Komunistou byl opěvovaný Zdeněk Svěrák, který na přelomu 50. a 60. let asi neviděl, co se děje, neslyšel o popravách a kriminálech. A nakonec podepsal i antichartu. Podepsalo ji dokonce celé Divadlo Járy Cimrmana, protože herci dostali informaci, že kdo nepodepíše, nebude smět dál vystupovat. A co třeba komunistický tatínek bývalé ombudsmanky Šabatové, stalinista, který přednášel na katedře marxismu-leninismu a od roku 1948 vyhazoval studenty z VŠ pro špatný názor a původ, než se stal po vyhazovu z KSČ po roce 1968 chartistou? Nakonec nemusíme chodit ani daleko a stačí zajít na Pražský hrad, že?
Výše uvedení sloužili režimu někdy zapáleně, dobrovolně, z přesvědčení, málo ale z donucení. Naproti tomu většina umělců zahrála v 70. a 80. letech režimu nějakou krátkou aktovku a tím to skončilo. Kdo nezahrál, nevystupoval. Pokud ale autoři článků nejsou schopni pochopit, že nemají soudit a pranýřovat umělce, ale hlavně režim, a ještě ke všemu se vozí po mrtvých nebo už zasloužilých seniorech, promiňte, nejsou nic víc, než hrdinové od klávesnic s dvojím metrem, hanebně sloužící novému režimu za kus žvance (ony ty odměny za články zase nejsou nějak závratné). Jejich dílka plná moralizování s bezpečným odstupem od událostí před několika desítkami let připomínají propagandistické skvosty tehdejších vrchních cenzorů.
Je snadné dnes soudit minulost umělců v pohodlí demokracie jako mediální soudci z lidu. Ale většina umělců nebyla odpadem společnosti, byl to systém, který je nutil k loajalitě a přetvářce. Byla tu diktatura proletariátu, dnes je tu zase diktatura kapitálu. Netvařme se, že ne.
Divím se, že s takovou urputností, jakou věnují autoři článků umělcům v minulosti, nejdou po skutečných vinících, po konstruktérech minulého systému. Zdá se, že odporná mentalita cenzorů a konstruktérů tak našla nové nositele, kteří ze seriózních médií dělají obyčejný bulvár.