Koho na podzim volit? Toho, kdo zastaví zamlčované násilí páchané na seniorech

Různé ústavy pro staré lidi mohou být až mimořádně rizikové. Špatné zacházení, fyzické i psychické násilí, omezování svobody, finanční zneužívání. To jsou hlavní hrůzy v těchto institucích. Odpovědět však na otázku, zda je v poslední etapě života lepší být doma nebo v nějaké instituci, není jednoduché. O domácích hrůzách se totiž mnohem hůře získávají informace.

S domácím násilím se u nás setká 29 % až 41 % seniorů.

V institucionální péči se podle WHO se špatným zacházením setká až 16 % seniorů. Alarmující ale je, že 64 % pracovníků v těchto zařízeních v ČR přiznává, že se dopouští zneužívání moci, fyzických ataků i ponižování seniorů. 72 % z nich též zaznamenalo nějakou formu násilí. Mohu potvrdit, že k němu dochází jak mezi seniory navzájem, tak i ze strany příbuzných vůči personálu a jiným seniorům.

Třetina zařízení vykazuje mnohé nedostatky, problematické zacházení s léky či nedostatky v poskytování stravy. Politici slibují (jak jinak) reformy, ale situace se nelepší. Spíše směřuje ke zhoršení.

Od institucí zaměřujících se na péči o seniory bychom opravněně očekávali profesionálnější přístup a vyšší ochranu seniorů než v domácnostech. Leč není tomu tak. Proč?

V zařízeních je zoufalý nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Pak se není co divit, že personál domovů a dalších ústavů je přetížený (více seniorů = povrchní péče), což dříve nebo později vede k jejich selhání, neúmyslným chybám kvůli stresům, vyhoření, frustracím, unáhleným rozhodnutím až k nezvládání práce. Na empatickou komunikaci se seniory nemají čas. A to nemluvím o hygieně, výživě i prevenci před úrazy. Dost hrozné, že?

Takových příkladů jsem slyšel spousty nejen od seniorů, ale i samotných pracovníků, jejichž práce je náročná a nevděčná. I oni ke všemu stárnou a mladí o tuto práci nemají zájem. A aby toho nebylo málo, ani podpora pečujících rodin není dostatečná, což zase vede k jejich přetížení a vyčerpání. Nemohu se ubránit dojmu, že celý systém se začíná hroutit.

Zoufalé je i podfinancování institucí, které připomíná více grantové financování ad hoc než jejich dlouhodobé zajištění. Není na odpovídající (důstojné) mzdy, ani na strategický rozvoj.

Nepřekvapí ani zoufalá laxnost politiků. Požadované reformy se vlečou, transformace velkých domovů či ústavů na komunitní centra taktéž. Politici jsou ale zajištění, tak je takové věci asi příliš nepálí.

Inspekce ministerstva pracovních a sociálních věcí zvládne kontrolu stejného domova cca jednou za 17 let. Například v roce 2019 zvládla 36 inspekcí z 535 domovů. O nějaké návaznosti inspekcí se tak nedá mluvit.

Asi to bude znít nepochopitelně, ale já nevěděl, zda se tomu mám smát, když jsem se dočetl, že jsou u nás i zařízení, která nemají registraci k poskytování pobytových sociálních služeb, přestože se zaměřují na péči nesoběstačným a nemohoucím lidem. Léky i v injekčních stříkačkách podávají laici, nutriční péče připomíná „výcuc“ z prstu, pobyt klientů venku je nezajištěný atd. Zde jsou senioři bez odpovídající právní ochrany.

Jinde se zase zaměřují na německy mluvící klientelu, ale většina personálu německy nemluví. To je asi možné jenom u nás.

K dispozici je cca 60 tisíc lůžek v domovech a speciálních zařízeních, ale loni už zůstalo 45 tisíc žádostí neuspokojených. Na lůžko se čeká i několik let. Zájem ale očekávaně roste a růst bude. Nabídka však nadále stagnuje. Stát zřejmě řeší důležitější věci. Ovšem s takovým přístupem už za pět let bude chybět téměř 100 tisíc lůžek.

Formálně zahájila transformaci na komunitní model, očekává se vznik cca 300 komunitních domovů, ale jen s 5 tisíci lůžky. Vzniká registr žadatelů a MPSV připravilo podklady pro novelu zákona o sociálních službách. Nejen dle mého soudu to je strašně málo.

Problém také je, že vše probíhá pomalu. Stárnutí populace je neúprosné a nic z toho, co vláda udělala, nevede k uspokojení skutečné potřeby.

Reforma financování a dlouhodobé péče chybí, zajištění personálu taktéž. Vláda systémové řešení stále odkládá. Spoléhá na obce, charitu, církev a soukromý sektor. Dostupnost a kvalita služeb tak bude bohužel stále více a více závislá na peněženkách rodin.

Politici se stále více a více napadají. Málo však předkládají, co chtějí zlepšit. A už vůbec se neobtěžují popsat, jak konkrétně chtějí změn dosáhnout.

Pokud vás téma stáří zajímá, nespokojte se jen se sliby, protože politikům se zásadně nesmí věřit, ale ptejte se jich, jak se postarají o nejzranitelnější. Tedy časem i o vás. Ať jste staršího nebo mladšího věku.

Ptejte se jich například na zajištěné stabilní financování domovů a podobných zařízení, vzdělávání a profesionalizaci chování pracovníků v těchto institucích, plán povinného víceročního rozpočtu pro sociální služby, motivující odměňování a důstojné platy zaměstnanců, smysluplnou četnost inspekcí, sankce za všelijaké porušování, podporu komunitních a domácích služeb, aby instituce jen nepřebíjely péči v rodině, harmonogram reforem a zákon o dlouhodobé péči atd.

Není to jen návod na co se ptát. Je to boj proti bezmoci, strachu a týrání seniorů, kteří vás možná vychovali a budovali tento stát, ať si o něm myslíte cokoliv. Nenechte se politiky opít hezkými sliby a nedejte jim svůj hlas zadarmo. Jen taková volba má smysl.

Průzkum v domovech seniorů ukázal, kdo je nejčastěji trýzní. Rodina to není | Výzkum ukázal, že týráním a zneužíváním trpí 29 % seniorů v ČR | Seniory v Bzenci ohrožuje špatné zacházení, říká zástupce ombudsmana | Špatné zacházení se seniory v neregistrovaném zařízení | Prevence násílí, zneužívání a šikany v sociálních službách | Tým ombudsmana provedl kontrolu v 11 domovech pro seniory. Jak obstály? | Násilí ze strany blízkých čelí téměř třetina seniorů, ukázal průzkum | Domácí násilí nebo EAN? Sociální kontext týrání seniorů | V současném tempu dorazí do domova pro seniory inspekce jednou za 17 let