Můj 17. listopad 1989

S kamarádem jsme se sešli na Albertově. Pamatuji si, že po skončení povolené akce se lidé začali dohadovat, kam se nyní půjde. Někdo chtěl jít na Vyšehrad, možná i jinam, nám se líbilo Václavské náměstí. Na něj vedla nejkratší cesta přes Vyšehradskou ulici a Karlovo náměstí. Vydali jsme se touto cestou s částí davu, jiná pokračovala do centra po nábřeží. Jenže my jsme celou Vyšehradskou ulicí neprošli. Zastavil nás v ní špalír příslušníků Veřejné bezpečnosti.

Nešlo (jen) o příslušníky Pohotovostního pluku (PP) v helmách a se štíty, kteří jsou často ukazováni v televizi. Byli to většinou postarší a z našeho mladého pohledu už trochu pupkatí okrskáři s placatými čepicemi a černými pendreky. Ty jsou kratší než bílé pendreky, které používal PP. Zpočátku jsme mysleli, že přes ně bychom mohli projít. Ale snad ze všech služeben v okolí se kvapně sjížděli příslušníci žigulíky, zazněly i nějaké výzvy k rozchodu a dál už soudruzi neztráceli čas. Vytáhli černé pendreky a doslova řezali každého. Možná víc než na Národní třídě. Vzduchem jim lítaly i čepice. Pár lidí i sbalili. Jejich výpad byl tak nečekaný a rychlý, že byl až komický. Krátkou chvíli jsme stáli obklopeni zasahujícími příslušníky, ale nás si nevšímali. Pár vteřin jsme mohli rozmýšlet, kudy mezi nimi utéct.

Jejich rázný zákrok vypadal tak, že s touhle trasou demonstrantů bezpečnost vůbec nepočítala a musela ji zablokovat co nejrychleji. I zde měly být přítomny červené barety, ale já si na ně nevzpomínám.

Pokračovali jsme po nábřeží kolem Národního divadla až k řadě příslušníků z PP na Národní třídě. Dál už jít nešlo. Za nimi jsme zahlédli snad i příslušníky se psy.

Postávali jsme u domů, šli dopředu i vzad, ale jediná úniková cesta vedla Mikulandskou ulicí. Na jejím druhém konci však také stáli příslušníci PP. Národní třídu směrem k Vltavě náhle zatarasily i příslušníci tzv. červených baretů. Nechápali jsme, proč se této akce účastní parašutisté. Ale něco nám na nich nesedělo a začínali jsme mít obavu, že tentokrát je to jinak než obvykle.

Až později jsme se dozvěděli, že nešlo o parašutisty, ale příslušníky Odboru zvláštního určení, cvičené na teroristy a nejhorší lumpy, jaké si lze představit.

A pak to začalo. Cítili jsme se mačkáni jako ve svěráku. Dav měl najednou takovou sílu, že jsme se s kamarádem nedokázali udržet u sebe a oddělil nás. Červené barety postoupily vpřed, stejně jako PP z druhé strany. Už nebylo možné utíkat ani Mikulandskou ulicí. Ozývaly se první výkřiky mačkaných a mlácených lidí.

Vedle mě nastala mela, na zádech jsem ucítil nějaký úder. Chtěl jsem za každou cenu pryč, protože jsem byl přesvědčený, že tentokrát už jde o život. V dalším týdnu jsem se navíc ženil a děsila mě představa, že všem zkazím svatbu, kdybych tu měl zůstat či budu zavřený. Nebo budu mít jen zmalovaný obličej a zkazím svatební fotky.

Měl jsem štěstí, že jsem stál u podloubí (dnes již neprůchozím) na rohu Národní třídy a Mikulandské ulice. Po mé pravici nastala nějaká tahanice a bitka a dav natolik znásobil svou sílu, že jsem s malou skupinkou lidí byl doslova vyplivnut do Mikulandské ulice. Běžel jsem ke kordonu PP, za mnou zůstal jen zoufalý křik lidí. Část prchajících lidí bouchala na dveře činžovních domů, aby se schovali před pronásledujícími příslušníky PP. Ne všem se to podařilo.

Druhý den mi kamarád říkal, že skončil v bytě v jednom z domů, snad u nějaké redaktorky z televize. Schovala u sebe několik demonstrantů, nemluvili a seděli tiše, jako by nikdo nebyl doma.

Zatímco pronásledovatelé si nás zatím nevšímali a bouchali na dveře zamčených domů, snažil jsem se vyjednávat s příslušníky PP. Za nimi stál z mého pohledu vlevo rozeřvaný velitel a celou dobu pořád něco hulákal. Příslušníci byly jako z kamene. Až na jednoho. Stál úplně u zdi domu vpravo. Zdálo se mi, že měl v očích slzy. Napadlo mě, že on je naše šance a musím do něj začít hučet. Teď, nebo nikdy.

Říkám mu klidným hlasem, jestli si uvědomuje, že tu bijí generaci svých rodičů, možná i rodiče svých kamarádů. Že to není normální. Aby nás pustil. Udělal zoufalý výraz a pootočil hlavu směrem k rozeřvanému veliteli, který k nám byl pořád zády. Pak se podíval na mě a tiše řekl: „Běžte podél zdi, ale po jednom a hned pryč.“ Otočil jsem se a říkám těm za mnou. Pustí nás, ale po jednom. Řekněte to dál. A příslušník mi udělal mezeru mezi ním a domem. Protáhl jsem se.

Později jsem se dozvěděl, že zpočátku mohli příslušníci PP jednotlivce pouštět. Ale ne skupiny. V našem případě už ale neměli nikoho pouštět, masakr na Národní třídě probíhal.

Bohužel nás takhle prošlo jen asi pět, šest, možná sedm. Nevím. Velitel nás zaregistroval a začal nečekaně řvát: „Kdo je pustil?!“ a škvíra se uzavřela. Snažil se na nás někoho poslat, ale než se všichni vzpamatovali, byli jsme v nějakém průchodu do dvora, přelézali jsme zeď a rychle pryč. Klika byla, že jeden mezi námi byl zdejší a měl prolezlé podloubí a dvory. Tak se vyznal.

Rozešli jsme se někde ve Vodičkově ulici. Stres byl tak obrovský, že si nejsem ani po letech schopen vzpomenout, kudy všude jsme utíkali a lezli. Ale za chvíli jsem se uklidnil a začalo mi vrtat hlavou, co se vlastně stalo. Jak mohl mít dav takovou sílu?

Asi to bude znít divně, ale přes vylidněné Václavské náměstí a Můstek jsem došel na Jungmannovo náměstí na začátek Národní třídy mezi příslušníky. Zde nikde demonstranti už nebyli, ale pokud si dobře pamatuji, viděl jsem v dálce dva obrněné vozy s takovými velkými radlicemi s nějakou drátěnou výplní a možná i sanitku. Prostor byl i silně osvětlen. Nechtěl jsem ale na sebe delším pozorováním upozorňovat a odešel jsem.

Tehdy jsem si ale řekl, že tohle je asi pořádný malér. A že už toho demonstrování mám dost. Skoro všude se už režim zhroutil a u nás pořád nic. Jestli ani tohle s národem nepohne, tak už na demonstrace kašlu. Naštěstí se národ konečně pohnul k demokracii.