Článek
Jestliže je 50letá žena ochotná uvěřit, že se o ni zajímá filmová hvězda gigantických rozměrů, která nemá na letenku do ČR nebo z důvodu „utajení“ si ji nemůže zakoupit, pak si takový osud bezesporu naprosto zaslouží. Každá chce jen „normálního“ chlapa. Otázkou je, co si pod tímto označením jedna každá představuje.
Na seznamkách jsou tisíce inzerátů osamělých žen zralejšího věku, které hledají partnera. Většinou neopomenou zdůraznit, že „u chlapa přeci na vzhledu nezáleží“. Jakmile na podobné tvrzení narazím, okamžitě se mi zvedne žaludek.
K tomu asi netřeba dalšího vysvětlování. Na mou odpověď na její inzerát se v 99 % případů ani neobtěžuje reagovat (a pokud ano, její nadšení okamžitě uvadá, když pošlu svoji fotku, a to rozhodně nejsem věrnou kopií Frankensteina), protože se považuji za normálního chlapa, který nepije, nehraje karty, na fotbal se v televizi podívá tak akorát při finále mistrovství světa, s lecčím si umí poradit a nemá dluhy, holý zadek a nevyřešenou minulost. Mám ale jediný a zásadní nedostatek: nevypadám jako Brad Pitt, Allan Delon či Sylvester Stallone.
Mám pocit, že výše uvedený odstavec dostatečně vysvětluje ty desetitisíce osamělých mužů a žen ve věku 50+. Těším se na komentáře feministek odsuzujících mé pohrdání ženami.
