Článek
Eduard sedí v čekárně, na puse má roušku, kterou si zapomněl v autě a musel se pro ni vrátit, když už byl na schodech. Okolo něho má každý na puse něco, co mu brání v řádném dýchání. Je brzy ráno (není úplně brzy, ale na Eduarda, který je zvyklý vstávat později, je půl osmé brzy ráno) a nedýchá se mu dobře. Navíc si ledabyle vyčistil zuby a není mu příjemné dýchat svůj vydechovaný dech, tváří se otráveně, ale takové je nařízení vlády, že lidé musejí u lékaře nosit na puse ochranu. Eduard trpělivě čeká, až přijde na řadu a v ruce má knihu Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti. Nedá se říct, že by teď četl, protože se nemůže na četbu plně soustředit, ale každopádně je zajímavý pacient. Dívá se okolo sebe a svírá útlou knížku, která vyšla v češtině poprvé a do knihkupectví se dostala teprve včera, přestože ji autor ve francouzštině vydal již před několika lety. Jak mu napsala kamarádka do komentářů na fejsbooku, kde se hned pochlubil, že si ji koupil, ve slovenštině kniha už existovala. Češi se ve svém rodném jazyce s knihou mohou seznámit teprve teď.
Eduard ji má již skoro celou přečtenou, hned večer, když přišel z práce, tak se do ní pustil a protože má jen sto stran, tak ji za pár hodin téměř celou dokončil. Schválně si ale nechal ještě porci na další den. Nechtěl četbu příliš uspěchat, Kundera byl jeho oblíbený autor již na střední škole, Směšné lásky četl několikrát a jeho láska k autorovi (nezní takové spojení příliš genderově nevyváženě?) mu zůstala až do dneška. Poslední Kunderovu knihu četl v roce 96, Nesmrtelnost, a četl ji dvakrát po sobě. Také tuto knihu bude třeba číst ještě alespoň jednou, až získá odstup, až ji za dvacet minut, než přijde na řadu na preventivní prohlídku, přečte poprvé. Je zvláštní, taková útlá, na to není od autora zvyklý. A také odvykl číst text několikrát po sobě a rozjímat při něm. Eduard sice vystudoval na univerzitě češtinu a psal diplomovou práci o současné české próze (psal ji téměř před třiceti lety). Nikdy se ale oboru, který vystudoval, nevěnoval. Literatura ho sice pořád baví, ale čte jenom v létě o dovolené a během vánočních svátků. Jinak tvrdí, že na ni nemá čas. Na nový román Milana Kundery si ho však udělá rád. (Ale je to vůbec román, když kniha nemá ani sto stran?)
Eduard přejíždí očima řádky o Stalinovi, který školí své nohsledy z filosofie. Eduard si představuje, jak střílí koroptve jeho otec z okna domu, kde dříve bydleli. Opravdu střílel, ale nebyly to koroptve, ale havrani. Zamýšlí se, jaká je spojitost mezi ptáky a už přichází na řadu. Á, tak jak se máme, Edánku, oslovuje ho lékařka, která mu tyká, přestože Eduardovi bude padesát. Ale proč by ne, když k ní chodí již od svých osmnácti let, kdy ještě bydlel v ulici, kde stojí poliklinika. Až mu další den odeberou krev, ze vzorků zjistí, že má lepší hodnoty, než při poslední prohlídce před dvěma lety. Poslední měsíce žije zdravěji. Hýbe se, drží dietu a přestal pít alkohol. Ano, ví že by měl zhubnout, to mu nemusí přece nikdo říkat. Pozdravuj mámu, Edánku, rozloučí se s ním lékařka, která bude patrně při příští preventivní prohlídce za dva roky už v důchodu. Ano, budu, děkuji, paní doktorko. A nezapomeň si tady toho Kunderu, směje se, jak ho nechtěl dát z ruky ani když mu měřili ékágé. Ještě to nevíme, ale za několik dní vyzkouší Eduard situaci, kterou popisuje Milan Kundera v knize Nesmrtelnost. Při souloži strčí dívce do úst palec. Ještě nevíme, že to na něj praskne, že má poměr s kolegyní v jedné malé soukromé společnosti zabývající se prodejem reklamních předmětů. Tyto záležitosti nejsou důležité. V Eduardově světě tvoří prioritu úplně jiné věci. Řekli bychom, že byl filozof života, kdybychom ho neznali příliš dobře a nevěděli, že většinu věcí dělal jen tak na efekt. Zjednodušeně řečeno, vyvinul nějakou činnost, při té se vyfotil a již té činnosti nechal. Stačilo mu jen ocenění v podobě lajků, nikoliv pak ten samotný výsledek, ke kterému je třeba se dobrat s vyvinutím většího úsilí, to už bylo na Eduarda příliš. Jeho efekty spočívaly v okamžitém a nikoliv dlouhém čekání. On potřeboval pocítit pochvalu hned, jako malé dítě. Nebo alespoň zpětnou vazbu, když byla kritická, dobře no, lepší samozřejmě pochvalná jest, to dá rozum, ale aspoň nějaká reakce je lepší, než vůbec žádná. Proto byl tak závislý na sociálních sítích, kde se mu dostávalo toho virtuálního potlesku hned a nemusel na něj dlouho čekat. Slíbil, že tolik času na nich trávit nebude, ale lhal. Nevydržel to ani tři měsíce a už se opět fotil, jak se válí v plavkách ve sněhu. Eduard bez exhibování nevydržel ani chvíli. Byl malý zázrak, že v sobě udržel tolik let své velké tajemství a vůbec nikomu o něm neřekl ani o něm nic nenapsal. Jen tiše věděl a mlčel, jako mlčí ten, kdo se bojí promluvit.
