Článek
Traktor řve na poli, kombajn se valí přes pšenici a v dílně ladí, aby se to celé nesesypalo. Řeklo by se – žně, klasika, jedeme. Jenže letos to nejede jako jindy. Půda pod nohama je jak popel, vlhkost nikde a přitom to z dálky vypadá jako dobrá úroda. Sucho je schovaný pod listím. Říká se tomu „green drought“. Zrno se neplní, výnos mizí a my to poznáme dřív než úředníci z Prahy.
Čísla nelžou.
Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) bude letošní sklizeň základních obilovin (pšenice, ječmen, žito…) cca 6,82 milionu tun.
To je sice o 0,3 % víc než loni, ale pořád o 6 % míň než pětiletý průměr.
Zjednodušeně řečeno: pole vypadají líp, než kolik z nich vyleze. Tohle stojí peníze, nervy a někde i přežití farmy. Nejde jen o zrno, jde o to, co si za to (ne)koupíte dál. Naftu, šrouby, náhradní díly, když vám kombajn spolkne kámen, dotace vás nespasí.
Sucho jako neviditelný zloděj.
Intersucho hlásí, že téměř čtvrtina Česka má extrémní nebo silné sucho v půdě do 40 cm hloubky.
To znamená, že rostlina jede nadoraz, i když se tváří zeleně.
Problém je, že srážky chodí buď pozdě, nebo vůbec a když už, přijdou s krupobitím.
Papíry místo orby.
Místo abychom řešili, jak zachytit vodu nebo jak přežít sklizeň, řešíme excelový tabulky.
Kombajn v poli, notebook v kabině. Musíte hlásit, co sázíte, kam hnojíte, kdy mulčujete.
Dotace nejsou zadarmo, ale čím víc se tlačí na „ekopodmínky“, tím míň má člověk čas a chuť něco skutečně vypěstovat.
A co dál?
Uvidíme. Voda není. Pomohla by rozumná pravidla, méně byrokracie. Víc podpory tam, kde to dává smysl.
Já nevím, jak dopadnou žně v číslech, ale vím, že jestli tenhle systém bude dál přehlížet, jak to vypadá v praxi, tak se brzy nebude mít co sklízet.
Závěr
Sklizeň běží, stroje jedou, ale pod tím nablýskaným povrchem je trhlina.
Letos zase trochu míň výnosu, o trochu víc stresu. A otázka zní: Kolikrát to ještě ustojíme, než se celý tenhle systém zhroutí pod vlastní vahou?
