Bl. Karel z Domu Rakouského, český král, obnovitel státu a vyhnanec

21. října slavíme památku posledního vládnoucího českého krále a zároveň císaře rakouského, krále uherského, chorvatského, dalmatského, haličsko-vladiměřského… ,bl. Karla z Domu Rakouského. Málokdo přitom ví, že bl. Karel Rakouský je současně obnovitelem státních orgánů českého státu, Zemí koruny české, též nazývaných Zeměmi koruny svatováclavské.

Jak to vlastně probíhalo v říjnových dnech roku 1918? 28. října tradičně slavíme státní svátek, prezident uděluje řády a vyznamenání, v celé zemi se konají oslavy. Je ale čas, uvědomit si, co se 28. října 1918 vlastně stalo, a co to pro náš, dnes nikoliv stát československý ale český, znamená.

Český stát samozřejmě nevznikl 28. října 1918, ale někdy v 9. nebo 10. stol., za vlády jeho synů knížete Bořivoje a sv. Václava. Česká státnost je více než 1000 let spojena se sv. Václavem, patronem země a národa. Český národ je nazýván národem sv. Václava, český stát je nazývám ZEMĚMI KORUNY ČESKÉ, KORUNY SV. VÁCLAVA. To v současnosti dobře vystihuje další svátek, Den české státnosti 28. září, na výroční den vraždy knížete sv. Václava. Proto jsou každého 28. dne v měsíci konány ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta v Praze modlitby za český národ.

Český stát, svazek Zemí koruny české, nikdy právně nezanikl, nebylo tedy třeba český stát v roce 1918 zřizovat ani obnovovat. Došlo ale k tomu, že za vlády císařovny a královny Marie Terezie byly spojeny úřady nejvyššího kancléře Království českého a prvního kancléře arcivévody rakouského, prakticky byla zřízena společná vláda, a od té doby neměly Země koruny české vládu samostatnou, ale společnou se zeměmi rakouskými. Vzhledem k tomu se přestal scházet i generální sněm Zemí koruny české a v činnosti zůstaly pouze zemské sněmy a vlády. Jednota a státnost Zemí koruny české se však vždy plně uplatňovala při královské korunovaci.

16. října 1918 císař a král Karel I. svým manifestem přetvořil rakouskou část monarchie ve spolkový stát. Vyhlásil na jejím území 4 státní celky, Německé Rakousko, Země koruny české v historických hranicích, jihoslovanský stát (Slovinsko, Chorvatsko, Dalmacie, Bosna-Hercegovina) a Halič. Současně zřídil prozatímní zákonodárné sbory, tvořené poslanci říšské rady, kteří byli zvoleni v příslušných zemích.

16. října 1918 tedy byl ustanoven český sněm - Česká národní rada, a ustanovení dalších státních orgánů bylo v její pravomoci. V rámci spolkového státu, který měl zřejmě být reálnou unií, došlo k plnému obnovení české státnosti.

Reálná unie představuje svazek (spolek) států, které mají společnou hlavu státu a společně spravují ty záležitosti, na kterých se dohodly. Obvykle se jedná společnou zahraniční politiku, obranu (ale nemusí být společná armáda, může jít jen o společné velení v době války) a měnu. Záležitosti, které nejsou součástí dohody, řeší státy samostatně.

28. říjen 1918 byl dnem, kdy Národní výbor československý, složený pouze ze zástupců české národnosti a 4 zástupců Slováků, vyhlásil nezávislý stát Československý s tím, že o jeho formě rozhodne budoucí národní shromáždění. Nedošlo tedy k vyhlášení republiky, ale pouze Československa, tedy spojení českých zemí a Slovenska v jednom nezávislém státě, který ale již neexistuje.

Co ale znamená 28. říjen pro současný český stát? Z hlediska státoprávního lze říci, že 28. říjen 1918 pro český stát není příliš významný. Významná je pouze skutečnost, že byla prohlášena anexe Slovenska, části uherského království, která byla 30. října potvrzena Slovenskou národní radou, která vyhlásila spojení Slovenska se Zeměmi koruny české ve státě Československém. Lze říci, že ze státoprávního hlediska je pro současný český stát významnější 16. říjen 1918, obnova společného sněmu Zemí koruny české – zřízení České národní rady a plně funkční státnosti.

Česká národní rada se nikdy nesešla, Stát československý byl vyhlášen Národním výborem československým bez dohody nebo konzultace s německými poslanci z Čech, Moravy a Slezska, přesto, že Němci tvořili cca 30 % obyvatel českých zemí. Výsledkem bylo vyhlášení 4 německých provincií – Deutschboehmen, Sudeten, Bemerwald a Deutchsudmaehren a deklarace jejich připojení k Německému Rakousku. Československé vojsko sice rychle tato území obsadilo, ale byla při tom střelba a mrtví, k soužití Čechů s Němci to rozhodně neprospělo. Mezinárodně nebyl zásah československého vojska pozitivně přijat, pohraniční území Čech, Moravy a Slezska nebyla uznána za součást Československa, ale byla pouze uznána jejich dočasná (okupační) správa, vykonávaná československými orgány do rozhodnutí mírové konference. Československo totiž porušilo v tomto případě zásadu práva na sebeurčení národů, které se samo dovolávalo a odůvodňovalo jí svoji nezávislost a připojení Slovenska.

K právnímu připojení pohraničních území s německým obyvatelstvem k Československu došlo až mírovou smlouvou Saintgermainskou z 10. 9. 1919. Vítězné mocnosti světové války (Francie, Anglie, Itálie, USA, Japonsko) ale měly právo dozoru nad poměry v Československu a právo je upravit. Saintgermainská smlouva, Článek 57 výslovně říká: Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím. Svého práva pak využila většina Čelných mocností (Francie, Anglie, Itálie) v Mnichově roku 1938, kdy bylo české pohraničí mnichovskou dohodou odděleno od Československa a připojeno k Německu. Lze ale považovat stát, který předem souhlasí se zásahy cizích mocností do svých vnitřních poměrů za nezávislý?

Ustanovení čl. 57 Saintgermainské smlouvy se prakticky ničím nelišilo od oprávnění ústřední vídeňské vlády zasahovat do česko-německých národnostních sporů, když se Češi a Němci nebyli schopní nebo ochotní, zejména v Čechách, dohodnout, pouze s tím rozdílem, že nikdy neoddělily část Čech nebo Moravy jako samostatné země, natož jako součást jiné země nebo státu.

Význam 28. října 1918 je pro český stát nejednoznačný až rozporný. Jednoznačně lze říci pouze to, že 28. října 1918 již od 16. října existující český stát anektoval Slovensko, do té doby součást uherského království, a tato anexe byla následně 30. října 1918 schválena Slovenskou národní radou a spojený stát přijal název Stát československý.

Republika 28. října 1918 vyhlášena nebyla, naopak bylo výslovně stanoveno, že o státní formě rozhodne budoucí národní shromáždění. V rozporu s tím přijal 13. listopadu 1918 Národní výbor československý zák. č. 37/1918 „O Prozatímní ústavě. O Národním shromáždění“. Prozatímní ústava státní formu československého státu sice výslovně nevyhlašuje, ale je otevřeně republikánská, zavádí republikánské instituce a zřizuje úřad presidenta republiky včetně jeho pravomocí. Následující den, 14. listopadu se poprvé sešlo Prozatímní národní shromáždění, ve kterém předsedající, dr. Karel Kramář, prohlásil z moci revoluce a jako hotový fakt, o kterém nedal hlasovat, státní formu republikánskou a sesazení Habsburků.

Ve stejném duchu, jako Prozatímní ústava pokračuje i Ústava československé republiky z 29. února 1920, která je opět republikánská, ale republiku výslovně nevyhlašuje. O tom, jak bylo stanovení právní formy Státu československého problematické svědčí, že až do 28. února 1920 vycházel Zemský zákoník pro Království české a sbírky: Zákony a nařízení pro Markrabství moravské a Zákony a nařízení pro vévodství Horního a Dolního Slezska dokonce do 30. a 31. prosince 1921.

Republikánskou formu Státu československého lze odvozovat pouze z prohlášení zástupců Národního výboru československého, které podepsali z 31. října 1918 v Ženevě a kterým schvalují všechny dosavadní kroky prozatímní československé vlády, vyhlášení samostatného státu v republikánské formě a sesazení Habsburků. Z usnesení Národního výboru československého z 28. října je ovšem zřejmé, že k podpisu takového prohlášení nebyli oprávněni. Prohlášení z 31. října 1918 nebylo nikdy zařazeno do Sbírky zákonů a nařízení státu československého a nestalo se součástí československého práva.

Nelze ale zcela vyloučit, že ani republikánská forma Státu československého nerušila monarchistickou státní formu Království českého, Markrabství moravského a Vévodství Slezského, které byly sice součástí Republiky československé, ale odlišnými právními subjekty.

Podle dalšího postupu představitelů Československé republiky lze usuzovat, že o právní účinnosti tzv. revolučního aktu nebyli, i přes jeho mezinárodní uznání, přesvědčeni. Snažili se v dubnu 1919 za odškodnění za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře a krále Karla I. zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburské trůny nemohou být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů. Pokud ho povolají, vrátí se.

Prvým ústavním dokumentem, který mluví o Československé republice je až komunistická Ústavou z 9. května 1948, tj. zák. č. 150/1948 Sb., jejíž Čl. 1 odst. 1 zní: Československý stát je lidově demokratická republika. Na to pak navazuje československá ústava z roku 1960 a Ústavní zákon č. 143/1968 o československé federaci z 27. října 1968, který odvozuje princip federace České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky od práva sebeurčení národů, které se rozhodly ke společnému životu v Československé socialistické republice. Hl. 1, Čl. 1, odst. 4 se výslovně zmiňuje o České socialistické republice a Slovenské socialistické republice, a jde tak pravděpodobně o jediný ústavní dokument, který ustanovuje v českém státě republikánské zřízení. Ústava České socialistické republiky, na rozdíl od Slovenské socialistické republiky, nebyla přijata.

Problémy státní formy zaniklého Československa se dále už zabývat nemusíme, ale jak je na tom současná Česká republika? Můžeme říci, že pokračuje v tradici ústavního (ne)pořádku Československé republiky, kdy říká: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, … prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“ Co se zde vlastně říká? Na jedné straně se uznává Česká republika jako již jsoucí, ale nesamostatný stát (byla od roku 1969 součástí Československé socialistické federativní republiky), ale současně se obnovuje samostatný český stát, který nebyl nikdy ničím jiným než monarchií, obnovuje se tedy český stát jako království. Ale současně se obnovené monarchii dává republikánská ústava, aniž je státní forma ústavou změněna.

Vznik Československa, ale i dalších nástupnických států zatěžuje těžká nespravedlnost k našemu poslednímu císaři a králi, bl. Karlu z Domu Rakouského. Můžeme říci, že naši tehdejší čeští politici mají alespoň nepřímý podíl na jeho utrpení a předčasné smrti.

Bl. Karel prožil část života v Čechách, měl k Čechům pozitivní vztah, ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ. Jako vojevůdce usiloval vždy o to, aby válka byla co nejméně ničivá, aby zbytečně netrpělo civilní obyvatelstvo a maximálně šetřil životy svých i nepřátelských vojáků. Bylo mu vyčítáno, že jeho rozkazy se řídí více katolickou morálkou než vojenskou prospěšností, ale přesto byl vojevůdcem vítězným, v poli nebyl poražen. Jako císař a král (1616-18) se snažil o zmírnění utrpení a bídy obyvatelstva, pro lepší organizaci pomoci obyvatelstvu zřídil ministerstva zdravotnictví a soc. věcí, prvá v Evropě. Usiloval o ukončení 1. svět. války čestným mírem a o spravedlivé národnostní uspořádání svého státu. Byl vzorným manželem a otcem. Přes všechny jeho snahy nedosáhl úspěchu a musel odejít do vyhnanství.

Protože si císař a král Karel nevytvořil žádná zahraniční konta, dostal se brzy do finančních potíží. Když nástupnické státy (Československo, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko) vázaly náhradu za zabavený majetek na jeho abdikaci, kterou odmítl, odmítly vyplácet alespoň rentu (československý podíl na roční rentě byl nižší než výnos jednoho ze zabavených velkostatků; rovnal se přibližně měsíčnímu platu včetně reprezentačního fondu ministra dr. Ed. Beneše), musel císař Karel v exilu v zimním období přijmout nevhodné bydlení ve studeném a vlhkém domě. Když pak jednou promokl a dostal zápal plic, pro nedostatek financí se dlouho zdráhal zavolat lékaře a na zápal plic v nedožitých 35 letech 1. dubna 1922 zemřel. Je dobré si uvědomit, že císař Karel jako vyhnanec s kvalifikací politika a vojáka nemohl najít na Madeiře žádné zaměstnání.

Alespoň nepřímé zavinění předčasné smrti bl. císaře a krále Karla lze tehdejším představitelům Československa přičíst. Spravedlnost by vyžadovala nejméně omluvu státních představitelů nástupnických států, zejména českého, jeho potomkům.

Císař Karel odpustil na smrtelné posteli všem, kteří proti němu pracovali. Ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ, aby v něm nedošlo k náboženskému (snad můžeme chápat ideologickému) rozkolu a za všechny své národy, aby našly cestu k sobě.

V roce 1954 byl císař Karel uznán za ctihodného, 20. prosince 2003 byl uznán zázrak a 3. října 2004 byl císař a král Karel I. papežem Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného s oficiálním titulem Karel z Domu Rakouského, císař a král. V liturgickém kalendáři byla jeho památka stanovena na 21. říjen, den jeho sňatku se Zitou, která mu byla dobrou manželkou.

Blahořečením císaře a krále Karla I. získal český národ dalšího nebeského patrona, který myslel na blaho českého národa za svého života a jistě bude ochoten přijímat modlitby a prosby ze všech zemí Koruny Svatováclavské, Čech, Moravy, Slezska a orodovat za český národ u Boha.

V současnosti se v českých zemích liturgicky slaví „nezávazná památka“ bl. Karla Rakouského 21. října, podle názoru autora jde však o světce tak významného, že by si zasloužil, aby jeho památka byla slavena závazně, tedy jako „památka“ nebo „svátek“. Prosíme všechny ctitele a příznivce bl. Císaře Karla I., a současně českého krále Karla III. o modlitby za jeho brzké svatořečení, aby také český národ mohl být účasten na požehnáních podle proroctví papeže Pia X. z 24. června 1911, kdy mimo jiné papež řekl: „Karel bude budoucím císařem. Přinese zemi velké požehnání. Bude odměnou za věrnost, kterou Rakousko projevilo Církvi.“

Tato požehnání se zatím na jeho národech neprojevují, i když jejich příslib lze rozpoznat v opatřeních císaře a krále Karla I. po celou dobu jeho vlády. Další požehnání zřejmě nemohla přijít, když národy, resp. jejich představitelé za mlčení lidu krále světce vyhnali. Doufejme, že druhá část proroctví teprve čeká na své naplnění, že blahoslavený Karel z Domu rakouského, císař a král, přinese velké požehnání a odměnu za věrnost Církvi svým národům jako světec, hodný úcty oltáře, které se mu dostalo jeho blahořečením 3. října 2004.

Český národ na bl. Karlovi Rakouském provinil, když mlčel k tomu, že ho představitelé národa a státu československého nejen vyhnali, ale také zbavili majetku a prostředků k obživě, když jako vyhnanec s kvalifikaci politika a vojáka neměl možnost vydělat na obživu sobě a rodině. Bl. Karel není jediný český světec, na kterém se národ a jeho představitelé provinili, stačí připomenout sv Ludmilu, sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, kteří jsou dnes přímluvci českého národa a země. Ale za smrt těchto svatých bylo vykonáno pokání a byli přijati za zemské a národní patrony.

Za projev určitého pokání a zadostiučinění lze chápat uložení ostatků bl. Karla v poutním chrámu Panny Marie ve Staré Boleslavi v blízkosti Staroboleslavského palladia Země české a v katedrálách v Praze, Olomouci a Českých Budějovicích stejně, jako zasvěcení většího množství kaplí, kapliček, oltářů a jiných objektů našemu bl. králi.

Zvláštní pozornosti si zaslouží Koruna pro krále. Z iniciativy moravské poutnice ke hrobu bl. Karla na Madeiru, kde ve vyhnanství zemřel, a z dobrovolné sbírky byla vyrobena bronzová kopie Svatováclavské koruny. Ta byla při 100. výročí smrti bl. Karla – 1. dubna 2022 - položena 3 dny na jeho hrobě a získala statut relikvie 3. řádu (dotýkaná relikvie). Pak se vrátila zpět do Zemí koruny české, aby putovala po Čechách, Moravě a Slezsku, aby se dotykem s ní lidé mohli symbolicky spojit se svým blahoslaveným králem a jeho prostřednictvím předložit Bohu své prosby. Tato kopie Svatováclavské koruny, tzv. funerální koruna byla na svátek bl. Karla 21. října 2022 trvale umístěna na jeho hrobě.

Když si uvědomíme uvedené nejasnosti v ustanovení právní formy českého státu, současnou politickou a dokonce válečnou situaci blízko našich hranic i morální zátěž, způsobenou jednáním našich státních představitelů k bl. Karlovi Rakouskému, myslím, že modlitba a putování k českým patronům s prosbami za česká národ a stát je v současné době více než žádoucí.

Demerleová E. Císař Karel I. Euromedia Grup - Ikar 2006, ISBN: 80-249.0678-3

Jan Pavel II.: Dektet o hrdinských ctnostech Karla z Domu Rakouského, císaře a krále z 3. 10. 2003

Pejřimovský J.: Blahoslavený český král, císař Karel I. z Domu Rakouského, 2.doplněné vyd., Typos 2012, ISBN: 978-80-260-1535-2

Pejřimovský J.: Blahoslavený Karel I. z Domu Rakouského, císař a král, život a víra, Koruna česká Praha 2024. ISBN: 978-80-11-0541 -6

Sévilia J.: Poslední císař, Karel Rakouský. Plzeň, Plejáda 2021, ISBN: 978-80-87374-22-1

Zessner.Spitzenberg H. K.: Císař umírá. MCM Olomouc 2004. ISBN: 80-7266-183-X

Sbírka zákonů a nařízení státu československého

Sbírka zákonů československé (socialistické) republiky

Sbírka zákonů České republiky

******