Článek
V současnosti je Jan Sobol šéftrenérem mládeže Moravskoslezského kraje a věnuje se i trenérské práci s dětmi v Karviné. Hovořil jsem s ním především o jeho zkušenostech z bohaté hráčské kariéry. „Na Francii nedám dopustit,“ řekl mimo jiné Sobol.
Můžete zrekapitulovat svoje dlouholeté působení v české reprezentaci?
Mou první významnou akcí bylo mistrovství světa 2007 v Německu. Tedy v prostředí, kde je házená nesmírně populární se zaplněnými halami. Exotický nádech mělo pro nás mistrovství světa 2015 v Kataru. Startoval jsem i na evropských šampionátech 2008 v Norsku, 2010 v Rakousku a 2012 v Srbsku.
Jak se s odstupem času za tehdejší érou ohlížíte?
Pro každého sportovce, který má sny a ambice, je reprezentace vrcholem. V národním týmu jsem působil třináct let a měl jsem za spoluhráče kluky, kteří hráli za top kluby a byli ve své době největšími hvězdami české házené.
Z Karviné jste se tehdy vydal takříkajíc do házenkářského světa v podobě zahraničního angažmá. Jak k tomu došlo?
V cizině jsem vydržel patnáct let. Dostal jsem se do zahraničí už ve dvaadvaceti. Když jsme jezdili s juniorskou reprezentací nebo s Karvinou na Ligu mistrů a evropské poháry, tak člověk viděl, jak to funguje. Jaké jsou haly, zázemí, organizace. Byli jsme mladí, ambiciózní a chtěli jsme se posouvat. Měl jsem štěstí na první zahraniční klub – Montpellier ve Francii.
Bylo těžké získat smlouvu na tak prestižní házenkářské adrese?
Už tam hrál David Juříček. Místní poznali, že Češi dobře pracují a možná nejsou tak drazí. Navíc hledali talentované hráče. Jejich trenér mě viděl na turnaji v Paříži, kde se mi zápasy povedly. Proběhly první kontakty a vykoupili mě z Karviné.
Čím vás házená ve Francii především zaujala?
Byl to skok jako ze základní školy na univerzitu. Montpellier měl zvuk jako vítěz Ligy mistrů, kterou pak vyhrál i podruhé. Navíc je to jedno z nejlepších evropských měst. Měli jsme možnost hrát házenou na nejvyšší úrovni. Na Francii nedám dopustit. Líbí se mi životní styl a přístup ke sportu. Na závěr zahraničních štací jsem se tam vrátil a působil jsem čtyři roky v Dijonu. Taky krásné město a výborní lidé.
Po návratu z ciziny do Karviné jste ještě vyhrál mistrovský titul v extralize. Nelitujete toho, že jste pak ukončil kariéru?
Upřímně se mě na to ptá hodně známých z házené. Říkám, že už toho bylo moc. Vydržel jsem na palubovce do osmatřiceti. Zdravotně bych mohl hrát ještě tak dva roky. Ale skončil jsem v pravý moment. A ani jednou jsem nezalitoval.
Zdroj: autorský text
