Článek
Vladimír Haber navíc kromě účastí s národním týmem na světových a evropských šampionátech dosáhl řadu úspěchů i na klubové úrovni. Výraznou hráčskou i trenérskou stopu zanechal v domovské Plzni.
Házenkářské dění podrobně sleduje i v současnosti, kdy se například česká mužská reprezentace chystá na mistrovství světa a ženská reprezentace na mistrovství Evropy.
S Vladimírem Haberem jsem hovořil ve sportovní hale v Mostě, kde spolukomentoval pro jednu z televizních stanic zápas kvalifikace o Evropskou ligu žen mezi domácím Baníkem a týmem Borussie Dortmund.
Jak se ohlížíte za svojí kariérou na trenérské lavičce reprezentačního celku mužů?
Myslím si, že mám jeden primát. Byl jsem totiž posledním koučem československého národního týmu do roku 1992 a hned následně od roku 1993 vůbec prvním trenérem českého národního týmu. Celkově jsem na reprezentační lavičce strávil dohromady deset let. A to konkrétně ve třech obdobích. První fáze byla nejdelší. Potom jsem se věnoval trenérské činnosti na klubové bázi v Německu. A při poslední reprezentační štaci, kdy jsem vedl tým společně s Jaroslavem Hudečkem, jsme postoupili na mistrovství světa pro rok 2015 do Kataru. Po kvalifikaci jsem řekl, že končím. Přesto jsem na šampionátu byl.
Takže jste se přece jen vrátil na lavičku?
To ne, přijel jsem do Kataru na mistrovství světa jako divák. S manželkou jsme si tam udělali dovolenou. Pro mě to byl zájezd. Takže na střídačce jsem neseděl, jen v hledišti.
O vás se všeobecně ví, že jste trénoval obrovské množství hráčů, z nichž mnozí se výrazně prosadili v Evropě i ve světě. Co třeba Filip Jícha?
Když jsem byl koučem pražské Dukly, tak tam Filip Jícha hrál. A postupně odešel do zahraničí, kde pak rozvinul svoji kariéru na nejvyšší světovou úroveň. Dá se říci, že jsem se do jeho odchodu z Dukly trochu namočil. Manažer se obrátil na mě s tím, že by Jíchu chtěli v cizině. A Jíchův následný příběh je už dostatečně známý. Nejen z jeho hráčské stránky, ale i trenérských úspěchů v Německu.
Spousta vašich svěřenců z reprezentace i z klubů se stala rovněž trenéry. Možná jste byl pro ně inspirací a trenérským vzorem…
Jestli vzorem, to nevím. Ale je to opravdu hodně jmen – jen namátkou bratři Štochlové, Nocar, Šetlík, Tonar, Bečvář, Kubeš, Filip, Hynek, Šuma, Házl a další. Třeba Martin Šetlík získal tituly s Plzní jako hráč i trenér. Myslím, že s házenou skončil. Koupil si penzion, potom ho prodal a věnuje se něčemu jinému.
Co vy a současná házená?
Před třemi lety jsem skončil s trénováním v Německu. Věnuji se spolukomentátorské práci, občas i pro Českou televizi.
