Článek
Hned po vydání reportáže Jana Tůmy se začaly na internetu vynořovat hrůzné výpovědi bývalých zaměstnanců a vrhly tak světlo na nekalou praxi jejich restauračních provozů.
Vždy jsem se považoval spíše za fanouška KFC, a přiznávám se, prostě mi jejich jídlo chutná. Párkrát do roka se tam zastavím, většinou po dlouhé cestě nebo za odměnu. Asi hádáte správně, tato nová zjištění mě vcelku šokovala, už na jídlo v mém oblíbeném řetězci takovou chuť nemám. Za celou dobu, co do restaurací řetězce chodím, se u mne nikdy nevyskytly zdravotní potíže ani nic podobného. Asi musí mít člověk zrovna „štěstí“ na to prošlé, přemarinované maso. Tím chci říct, že jako autor tohoto článku žádnou negativní zkušenost nemám.
Napadlo mě zeptat se mého kamaráda Zdeňka, o kterém vím, že před pár lety v onom řetězci brigádně pracoval.
Ahoj Zdeňku, děkuju že jsi souhlasil s tímto minirozhovorem. Na začátek se tě zeptám, jak jsi se k brigádě v KFC dostal a jaké jsou další okolnosti tvého zaměstnání?
K této fast food restauraci jsem se dostal přes inzerát na internetu, hledali brigádníka. Pracoval jsem na jedné z poboček ve Zlínském kraji několik měsíců během roku 2023, na pozici kompletace sendvičů, burgerů a tortill. V práci jsem nebyl moc spokojený, a tak jsem brzy skončil.
Přesunu se k té hlavní a nejvíc ožehavé otázce: jak to bylo s falšováním trvanlivosti masa? Probíhalo to i u vás?
O falšování trvanlivosti masa jsem neměl tušení, na mojí pozici jsem se setkával s masem již zpracovaným a usmaženým. O čem ale mohu něco říct jsou změny trvanlivostí u jiných potravin. Každý den ráno a večer se kontrolovali všechny věci v přípravném stole, jestli sedí data trvanlivosti. Brzy po tom, co jsem do práce nastoupil, tak nacházím balení malých tortill, které mají datum spotřeby včera. Tak nějak automaticky jsem předpokládal, že je asi musím vyhodit. Jen si tu informaci jdu ověřit k zaměstnankyni, která měla na starost moje zaučení. Ta na mne při slovech, že to asi mám vyhodit, vytřeští oči a říká, že to se nesmí. Nechápu. Vzápětí mi ukazuje praxi, kterou zde poté nesčetněkrát opakujeme. Starý štítek s prošlým datem spotřeby opatrně sloupne, na zbytky papírku a lepidla nastříká dezinfekci a hadříkem místo čistí, až to vypadá, že tam předtím nic nebylo. Poté jde k mašině na tisknutí těchto lístků, tam vybere tortilly, a lístek nový, na kterém je datum spotřeby až za 3 dny, nalepí přesně na místo toho starého. A takhle to probíhalo s tortillami, houskami, ale i salátem, prostě se všemi věcmi, které se nespotřebovávali tak rychle, jak se očekávalo. Byla to tak zaběhlá praxe, že to nikdo nezpochybňoval. Ale jak jsem řekl už výše, nikdy mne nenapadlo, že něco podobného dělávají s masem. Přece jenom tortilly 3 dny navíc „vydrží“, maso je už něco jiného.
Máš ještě nějaký další příběh, o které by ses s námi chtěl podělit?
Jednou se stala taková malá věc, která mě donutila přemýšlet dvakrát vždy předtím, než sám zajdu na jídlo do tohoto řetězce. Tuším, že jsme zrovna měli více objednávek, ale nic neobvyklého, zaměstnanec, co kompletoval objednávku vytahoval z grilu Wrap, ale vyklouzl mu a spadl na zem. Něco zaklel, zvedl ho, šoupl do papírového obalu a se smíchem říkal: „pravidlo 3 sekund.“
A jaká ta práce vlastně byla pro tebe? Proč jsi skončil?
Když jsem pracoval na pozici kompletace sendvičů, burgerů a tortill, byla to super práce. Člověk přišel, převlékl se, zkontroloval vše na svoji pozici, připravil se, přišla první objednávka a potom už to jen jelo. Měli jsme nárok na 1 pauzu, dostávali jídlo z nabídky za pár korun, nemohl jsme si to vynachválit. Práce působila jako nějaká počítačová hra, na displeji co nejrychleji odklikáváte objednávky, snižujete průměrný čas přípravy, když je špička (většinou obědy a večeře), kdy chodí jedna objednávka za druhou, je to chaos a stres, zároveň velké pracovní nasazení a ubíhá to neuvěřitelně rychle.
Po nějaké době jsem začal dostávat směny na dny a časy, u kterých jsem měl vyloženě zaškrtnuté, že nemůžu. Směny jsem musel složitě vyměňovat s kolegy a přestávalo mne to už bavit. Tou dobou mě několikrát přeřadili na pozici, ve které se staráte o restauraci a zákazníky, uklízíte, odnášíte tácky. To jsem vyloženě nechtěl dělat a navíc, nebyl jsem na to ani zaučený – dostal jsem jen rádoby rychlokurz od kolegy, a to jen proto, že jsem o to požádal. Byly směny dobré a pak směny špatné. Velmi to záleželo na složení lidí, kteří zrovna byli v práci. Pohádková směna vypadala tak, že bylo vše nachystané od té předchozí, lidé byli milí, člověk cítil týmového ducha a pracovalo se mu dobře. Naopak ta hrozná se skládala z nepříjemných, deprivovaných lidí, toxické atmosféry, řevu, nadávek (často i od manažerů), naprostého chaosu a létání potravin i náčiní vzduchem. Já s mojí tichou a bezkonfliktní povahou jsem to snášel, ale příjemné mi to nebylo. Všechny tyto aspekty vyvrcholily mojí rezignací, šel jsem si hledat jinou, pro mne vhodnější brigádu.
Závěrem
Po tom, co jsem si vyslechl od mého kamaráda, krátce zasvěceného do tajů tohoto restauračního provozu, rozmyslím si příště dvakrát, než vkročím do restaurací KFC. Uznávám ale, že výše uvedené se může týkat jen některých restaurací a některých zaměstnaneckých týmů. Zároveň také věřím, že se provozovatel restaurací poučí a do budoucna budou jeho výrobky nezávadné a v normách. A teď nastává ta otázka, dát si kyblík stripsů, či nedát? To je to, oč tu běží.
Článek výše vyjadřuje postoje, názory a zkušenosti autora a zpovídaného zdroje. Restaurace není specifikovaná a jméno bylo změněno, kvůli zachování anonymity zdroje.
