Článek
Spíš připomíná porotu, která ví, co nechce, ale teprve si ujasňuje, co vlastně hledá. Nehledá politickou celebritu, nehledá stranického bojovníka, nehledá člověka, který by z Hradu vedl permanentní kampaň. Hledá spíš klidnou autoritu, která nebude společnost dál štěpit. A právě v tomto kontextu se objevuje otázka: co kdyby kandidovala Jitka Chalánková?
Na MUDr. Jitce Chalánkové (*1957) je podstatné, že její profesní život nezačal v kanceláři politického marketingu, ale v ordinaci. Dlouhá léta pracovala jako dětská lékařka v Prostějově, tedy v prostředí, kde se politika řeší nepřímo – přes rodiče, nemocné děti, sociální problémy, dostupnost péče. Tento typ zkušenosti se v politice často zmiňuje, ale málokdy skutečně existuje. U Chalánkové je reálný a formoval její pohled na stát jako na službu, ne ideologický projekt.
Do politiky vstupovala postupně – od regionální úrovně přes kraj až do celostátní politiky. Byla náměstkyní hejtmana Olomouckého kraje (2004-2008 za KDU-ČSL), poté poslankyní (2013-2018 za TOP 09) a nakonec senátorkou (2018-2024 jako nezávislá). To není kariéra založená na jednom volebním výbuchu, ale na dlouhodobém pohybu v systému, jehož limity i slabiny zná zevnitř. Právě Senát – často vysmívaný, ale institucionálně klíčový – ji profiloval jako političku, která pracuje s ústavními mantinely, ne proti nim.
Zásadní moment její politické dráhy nastal ve chvíli, kdy odešla z TOP 09. Ne kvůli funkci, ne kvůli křivdě, ale kvůli hodnotovému rozchodu. Chalánková se dlouhodobě hlásí ke konzervativnímu pohledu na rodinu, sociální politiku a odpovědnost státu. V okamžiku, kdy cítila, že se strana posouvá jinam, odešla. V dnešní politice, kde se často drží funkce za každou cenu, je to moment, který působí překvapivě čitelně.
Její názory – zejména v oblasti rodinné politiky a sociálních témat – byly a jsou mixem konzervativnosti a svobodomyslnosti někdy až kontroverzní, ale nikdy nebyly vyhrocené formou. Chalánková nepatří k politikům, kteří si staví kariéru na konfliktu. Spíš naopak: říká věci klidně, někdy tvrdě, ale bez potřeby mediální eskalace. To z ní dělá typ osobnosti, která může polarizovat méně formou, než obsahem – což je pro prezidentský úřad paradoxně výhoda. Pokud dnes vládní koalice hledá kandidáta, který:
- nebude silovým centrem proti vládě,
- nebude zakládat vlastní politické hnutí,
- nebude každé rozhodnutí přetavovat v kulturní válku,
pak Chalánková do tohoto profilu zapadá. Nepůsobí jako hrozba, ale jako pojistka stability. Není ikonou žádného tábora, a přesto má jasně čitelné hodnoty. To je kombinace, která se v prezidentských volbách často podceňuje – a později ukáže jako klíčová.
Zatím neexistuje žádný signál, že by Chalánková kandidaturu chystala. Ale právě to je na celé úvaze zajímavé. Prezidentem se v Česku často stává ten, kdo nepůsobí jako někdo, kdo „musí“ kandidovat. Pokud by se rozhodla vstoupit do volby jako kandidátka klidu, zkušenosti a institucionální kontinuity, nebyla by to výstřední volba. Naopak – byla by to volba logická.
Otázka tedy nestojí tak, zda je dnes Jitka Chalánková kandidátkou. Není. Otázka zní, zda typ osobnosti, který představuje, odpovídá tomu, co dnes vládní koalice – a možná i část veřejnosti – u prezidenta hledá. A odpověď zní: ano, velmi pravděpodobně. Ne proto, že by byla nejviditelnější. Ale proto, že by byla nejméně konfliktní v době, která je konfliktem unavená.
