Článek
A právě v tom spočívá starý a zároveň děsně moderní paradox humoru: od koho pochází, je často důležitější než co bylo řečeno.
V USA je to starý známý jev: afroamerická komunita si mezi sebou může říkat nigga — ironicky, familiárně, dokonce s nádechem sounáležitosti. Ale když totéž řekne běloch, rozjíždí se společenský proces, který by švýcarská neutralita neustála. Jiná ústa — jiná váha. Jiný význam. Jiný kontext.
A teď český dvorek. Filip Turek má tu zvláštní smůlu nebo štěstí, že vypadá jako reklamní leták na SS uniformu. Vysoký, ostře řezaný, přísný kukuč, jak vystřižený z nějaké špatně obsazené válečné rekonstrukce. A jako každý člověk s nějakým stigmatem, tak i on — místo aby se schoval — dělá to, co dělají ti, kdo si z vlastní identity udělali obranný štít: dělá si z toho srandu.
Jinými slovy — paroduje to, jak vypadá. Přivlastňuje si narativ, který mu okolí přišpendlilo na čelo. Stejně jako černoch může ironicky použít slovo, které kdysi bylo zbraní proti němu, Turek může ironicky používat symboly, které by v ústech kohokoli jiného zněly jako vichřice zla.
A tady vzniká kulturní šelma jménem dvojí metr. Pokud si běžný politik udělá vtip o třetí říši, hrozí mu mediální lynč, tisková konference premiéra a možná i otevřený dopis z Berlína. Když si ten vtip udělá Turek, je to:
(1) černý humor,
(2) sebeparodie,
(3) manifestace svobody slova,
(4) a další den na Twitteru.
Je to paradox, ale zároveň přesně to, co společnost dělá všude:
- gay může používat slovo „teplouš“, heterák nikoli,
- Žid může ironizovat Židy, neonacista nikoli,
- černoch může použít N-slovo, běloch nikoli,
- Turek může dělat vtipy o SS, mainstreamový politik nikoli.
Nejde o logiku — jde o kontext. Sebeironie není zlehčování zla — je to přebírání kontroly nad tím, jak mě ostatní čtou. Když Turek udělá nacistický žert, není to totéž, jako když jej udělá neonacista. Je to: „Jo, vím, že vypadám jako Obersturmbannführer, tak si z toho radši udělám srandu sám, než to uděláte vy.“ A teď přijde ta pikantní otázka: Může být takový člověk ministrem zahraničí?
Diplomacie není stand-up. Ale stojí na podobném principu: všechno záleží na kontextu. Když diplomat s úsměvem pronesl vtip, který by jinému zlomil kariéru, často tím paradoxně otevřel dveře, které by se oficiální notou nikdy neotevřely.
Turek má jednu velmi neobvyklou výhodu: je předvídatelně nepředvídatelný. Každý zahraniční partner od Berlína po Brusel ví, že Turek má pověst kontroverzního řečníka, který nepoužívá teflonový jazyk. Tam, kde ostatní hrají šachy podle protokolu, Turek hraje poker. A v pokeru nevyhrává ten, kdo má vždycky pravdu — ale ten, kdo umí vyvolat reakci. Je samozřejmě i druhá strana mince:
- Německý tisk by měl z jeho každé věty záchvat.
- Evropský parlament by musel zřídit samostatný “Turkovský výbor pro krizovou komunikaci”.
- A tiskový mluvčí by vyhořel během týdne.
Jenže… někdy právě kontroverzní figury fungují jako pojistka svobody. Když si dovolí mluvit někdo, kdo je „nepřijatelný“, ostatní získají větší prostor mluvit svobodněji. Stejně jako černý humor rozbíjí tabu, kontroverzní ministr může rozbíjet diplomatickou nudu.
Turek není diplomat v klasickém smyslu. Ale i svět diplomacie zná takové osobnosti — a často právě oni dokázali pohnout zakonzervovanými jednáními. Stejně jako afroamerická komunita může přetavit hanlivé slovo ve znak vlastní identity, Turek si z nacistické estetické stigmatizace udělal obranný štít. Otázka tedy není: „Je Turek kontroverzní?“ Otázka je: „Je česká společnost dospělá na to, aby ministr zahraničí byl kontroverzní?“
