Článek
Toto období, začínající po bitvě na Bílé hoře roku 1620, znamenalo zásadní zvrat nejen pro české království, ale především pro českou šlechtu, která byla významnou silou ve stavovském povstání proti Habsburkům a jejich katolickým spojencům. Bitva na Bílé hoře byla dramatickým střetem mezi katolickými vojsky císaře Ferdinanda II. a protestantskými stavy České konfederace. Po katastrofální porážce českých stavů došlo ke zlomovému okamžiku, kdy se česká šlechta, která se postavila proti habsburské nadvládě, ocitla v nemilosti. Habsburkové, v čele s Ferdinandem II., viděli v této porážce příležitost k nastolení absolutní moci, která se výrazně opírala o katolickou víru.
Po potlačení stavovského povstání došlo k masivním konfiskacím majetku. Čeští šlechtici, kteří se postavili na stranu protestantů a účastnili se odporu proti katolické církvi a habsburské monarchii, byli zbaveni svých majetků. Tento proces byl nekompromisní – často bylo konfiskováno celé jmění, včetně panství, hradů, měst a vesnic. Ztráta majetku byla navíc doprovázena popravami a deportacemi. Slavná poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621 je smutným symbolem této doby. Předsedou tohoto „soudního tribunálu“ byl tehdejší královský místodržící Karel z Lichtenštejna. Jednalo se nejen o akt zastrašení, ale především o signalizaci toho, že protestantská opozice bude vymýcena nejen politicky, ale i ekonomicky a kulturně. Během tohoto pobělohorského období odešlo do exilu na 500 tisíc českých protestantů (cca 20 až 25 % obyvatel země) v čele s Janem Amosem Komenským.
Konfiskovaný majetek české protestantské šlechty byl rozdělen mezi cizí šlechtu loajální katolické církvi a Habsburkům. V Čechách byly konfiskacemi postiženy tři čtvrtiny území, na Moravě se jednalo o asi třetinu území. V Čechách z celkového počtu 926 propadlo pobělohorské konfiskaci 435 statků. Na Moravě se konfiskace dotkla více než 150 panství a statků. Tato zahraniční šlechta, často pocházející z Rakouska a dalších katolických zemí, převzala kontrolu nad bohatstvím českého království. Pro mnohé z nich se pobělohorská doba stala výhodnou příležitostí k získání obrovského majetku za minimální cenu. Tito noví majitelé často neměli žádné vazby na českou zemi a její tradice. Pro český národ tak nastala nejen doba hospodářské ztráty, ale i kulturního útlaku. Český jazyk byl vytlačen z veřejného života, univerzity byly pod kontrolou jezuitů a další katolické řády měly vliv na výchovu i správu země. Česká kultura a vzdělanost byly nahrazeny katolickými dogmaty, a česká identita byla marginalizována. Během této doby temna byla také mj. habsburskou monarchií v rámci rekatolizace uzákoněna a masově podporována denunciace - tzn. udavačství anonymním či veřejným obviněním (udáním) osoby nebo skupiny osob, zpravidla z nízkých osobních či politických pohnutek, od kterého si udavač (konfident, informátor) sliboval osobní prospěch anebo na něm měl osobní zájem.
Katolická církev v tomto období nefungovala pouze jako duchovní autorita, ale také jako nástroj politické kontroly. Jezuité, kteří do českých zemí dorazili v druhé polovině 16. století, se stali klíčovými hráči v rekatolizaci. Cílem bylo nejen vrátit Čechy k „pravé víře,“ ale především zajistit, aby se žádný další stavovský odpor nemohl opakovat. Duchovní represe byla prováděna skrze rekatolizační procesy, které se dotýkaly jak veřejného, tak i soukromého života. Všichni, kdo chtěli zastávat veřejné funkce nebo spravovat majetky, museli přestoupit na katolickou víru. Neochota znamenala ztrátu majetku a postavení. Řada významných rodin byla donucena opustit zemi nebo se přizpůsobit nové realitě.
Pobělohorská doba temna tak není jen obdobím náboženské perzekuce, ale především určitého katolického protektorátu, který využíval cizí šlechtu k upevnění své moci. Tato éra byla charakterizována nejen ztrátou majetku a svobody české šlechty, ale také kulturním a duchovním útlakem, který měl zásadní dopad na vývoj českého národa v následujících stoletích včetně „vyšlechtění nepůvodního lokajsko-slouhovského charakteru provinčního čecháčka v českých zemích“ s kterým se potýkáme dodnes. Pro české dějiny znamenala tzv. „Bílá hora“ a následná rekatolizace nejen konec politické nezávislosti, ale i dlouhodobou dominanci cizích elit, které neměly skutečné vazby na český lid a jeho dědictví.
