Článek
Nejde o slepotu danou neschopností nebo nedostatkem informací. Naopak – jde o slepotu z přesycení, z technické účelovosti, ze strachu, z ideologie bezpečnosti, z kolapsu důvěry ve veřejnou sféru. Tato slepota je výsledkem strukturované volby – nevidět, protože vidět by bylo příliš nebezpečné, příliš nákladné, příliš rušivé. A tak zavíráme oči.
Esej začíná příběhem slovenské obce Horné Opatovce, přejmenované v latinské paměti na Terra Apathy – Země apatie. Tento konkrétní případ, kdy průmyslový rozvoj doslova vymazal z mapy živou obec, slouží Bělohradskému jako mocná metafora. Životní úroveň stoupla, televize zářily v obývácích, ale mezitím vymizel hmyz, ženy lámaly kosti, děti onemocněly. Nakonec přišla tichá likvidace celého místa – protože přiznat si rozsah škod bylo nemožné. Vidět by totiž znamenalo jednat, a jednat by znamenalo rozbít pohodlné doupě blahobytu.
Zatímco ve starších dobách byla slepota spíše pasivní, dnes je systematicky vyráběná. Bělohradský se opírá o koncept agnotologie, který zavedl historik Robert Proctor. Agnotologie zkoumá, jak se ignorance stává cílem. Tabákový průmysl, fosilní giganti, lobby zpochybňující klimatické změny – to všechno jsou příklady sofistikovaných operací, jejichž cílem není říci „nevíme“, ale „nelze s jistotou říci“. V masové výrobě informací mizí rozdíl mezi pravdou a lží, mezi expertním poznáním a marketingovým trikem. A v tomto zmatku se stává „racionální nečinnost“ hlavní strategií přežití.
Další vrstvu slepoty tvoří úpadek autority. Digitální masy ztratily důvěru v elity, ne kvůli jediné zradě, ale kvůli systémovému rozkladu. Bělohradský připomíná, že demokracie není vláda všech, ale vláda těch, kteří díky své reputaci přesvědčí většinu. Reputace byla klíčová – bez ní není důvěra, bez důvěry není vláda. Jenže v éře „maligní transparence“ se reputace ničí stejně rychle, jako se tvoří. Každý se může stát obžalovaným v soudu Twitteru, každý skandál žije dva dny, ale důsledky trvají roky.
Znepokojivou metaforou je i Kafkovo Doupě – místo, kde se animal rationale, rozumné zvíře, snaží vybudovat dokonalé útočiště. Ale čím bezpečnější doupě je, tím víc v něm hlodá strach z toho, co je „venku“. Doupě není o míru – je o kalkulaci, strategii, zásobách. V doupěti už nežijeme – fungujeme. A jak říká Bělohradský: fungovat není totéž jako žít. Technika se tak nestává prostředkem osvobození, ale nástrojem, který proměňuje svět v databázi surovin. Z lidí dělá funkcionáře a ze světa sklad.
Jednou z nejtemnějších pasáží je úvaha o technonihilismu – stavu, kdy už nás nic nešokuje. Kultura je vytlačována jednoduchými hesly, politika se zredukovala na výkřik „Jsme ve válce!“. Všechny problémy se prezentují jako výjimečné stavy, které vyžadují výjimečné odpovědi. A vlády, které se naučily vládnout skrze výjimečné stavy, se jich jen těžko vzdávají. Strach se stává nástrojem řízení. Otřesné – třeba atomový holocaust – se pomalu normalizuje.
Babylonská knihovna, Borgesova vize nekonečné knihovny plné knih s nesmyslnými kombinacemi znaků, je podle Bělohradského obrazem dnešní digitální komunikace. Smysl je výjimkou, hluk je normou. Kdysi tu byla argumentující obec, která držela veřejnou debatu v rámci kontextu a významu. Dnes je však veřejný prostor zahlcen znaky, jejichž smysl zaniká v nepřehledném toku. Smysluplnost se stává luxusem – a neschopnost orientovat se realitě začíná být strukturální.
Luhmann nás učil chápat komplexitu jako základní vlastnost moderní společnosti. Reprezentace však v komplexních systémech selhává – příliš specializovaná pravidla, příliš fragmentovaná společnost. Věk sítí přináší nikoli tichý souhlas, ale epifanii reprezentovaných – každý mluví, nikdo neposlouchá. Politika se proměňuje v pléthokracii, vládu množství – jednotlivců a skupin, kteří se spojí jen na chvíli a jen za konkrétním cílem. Až skončí krize, skončí i aliance. Národy, třídy, církve – to vše ztrácí svou legitimitu, protože ztrácí svou reputaci.
Esej není pesimistickým zatracením. Je výzvou k proměně. Osvobození nevede skrze návrat k ideálům minulosti, ani skrze technická řešení, která by „lépe fungovala“. Vede k odmítnutí samotné posedlosti fungováním. Otevírá se potřeba nových forem života, které se vymykají logice doupěte, strachu a mobilizace. Možná nás nespasí „protiklad fungování“, ale různé formy ne-fungující přítomnosti – chvíle, kdy nejsme prostředky k cíli, ale jen spolu.
Bělohradského esej „Zaslepená společnost. Když nevidět je přikázáním…“ z 19.4.2025 je tedy naléhavým hlasem z hlubin současnosti, který nás nutí klást si nepříjemné otázky: Co vlastně nechceme vidět? Co vše musí být neviditelné, aby náš svět zůstal pohodlný? A především: Můžeme si ještě dovolit ten luxus – nevidět?
Možná je na čase oči znovu otevřít.
