Článek
Vlastenci vyjadřovali své obavy z otevření otázek spojených s poválečným odsunem a Benešovými dekrety. Opozicí a historiky bylo připomínáno, kolik z protestujících má německé kořeny. No, já bych si zde dovolil se zeptat, kolik z nich má ty slovenské.
Ono, když se hovoří o nucených migracích v Československu, pozornost se upírá na poválečný odsun Němců nebo odchod Čechů ze „Sudet“ v roce 1938. V jejich stínu však zůstává jiná, neméně bolestná kapitola našich dějin. Na přelomu let 1938 a 1939 muselo své domovy na Slovensku narychlo opustit přes 50 až 60 tisíc Čechů. Lidé, kteří tam dvacet let pomáhali budovat moderní stát, se ze dne na den stali nežádoucími a do českých zemí se často vraceli jako ožebračení uprchlíci.
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 hrozil Slovensku administrativní a společenský kolaps. Nový stát se potýkal s kritickým nedostatkem kvalifikovaných úředníků, učitelů, lékařů, soudců či železničářů. Praha proto na východ vyslala tisíce mladých, vzdělaných odborníků. Do roku 1938 na Slovensku zapustilo kořeny přes 90 tisíc Čechů. Založili zde rodiny, postavili domy a významně přispěli ke kulturnímu a hospodářskému rozvoji země. Přesto část slovenského nacionalistického prostředí vnímala tyto lidi jako symbol „pražského centralismu“ a nevítanou konkurenci pro rodící se domácí inteligenci. Na podzim roku 1938 se karta tragicky obrátila.
Po Mnichovské dohodě získalo Slovensko autonomii a k moci se drsně drala Hlinkova slovenská ľudová strana. Nacionalistická propaganda okamžitě našla viníka všeho špatného – Čecha. Ulicemi začalo znít agresivní heslo „Češi peši do Prahy“ a nově zřízené Hlinkovy gardy začaly na české sousedy otevřeně tlačit, aby zemi opustili. Hesla jako „Slovensko Slovákům“ nebo „Pryč s Čechy“ se objevovala v politické propagandě i tisku. Nepřipomíná vám to něco ze současnosti? „Čechy Čechům!“
Již na konci roku 1938 sice vznikla oficiální dohoda o odchodu tisíců českých státních zaměstnanců, která slibovala organizovaný a důstojný proces. Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 se však situace vyhrotila. Z organizovaného stěhování se stal na mnoha místech chaotický, ponižující útěk pod silným politickým i společenským tlakem. Nucený odchod zasáhl především státní zaměstnance: učitele, státní úředníky, četníky, policisty, železničáře, důstojníky bývalé československé armády a zaměstnance státních podniků. Mnoha rodinám daly místní úřady a gardisté na sbalení pouhých několik desítek hodin. Vzhledem k absolutnímu nedostatku stěhovacích vozů a železničních vagónů museli lidé ve svých bytech nechat kompletní vybavení.
Ještě horší situace čekala uprchlíky na nádražích. Příslušníci Hlinkových gard prováděli u odcházejících Čechů svévolné a nezákonné osobní i domovní prohlídky. Z kufrů bezmilostně zabavovali šperky, cennosti, hotovost i lepší oblečení.
Na Slovensku sice neexistoval všeobecný zákon, který by plošně a automaticky zabavoval soukromý majetek všem Čechům na základě národnosti, realita však byla děsivá:
- Státní zaměstnanci přicházeli okamžitě o služební byty a veškeré pracovní jistoty.
- Majitelé domů či pozemků byli často pod tlakem okolností nuceni prodat své nemovitosti hluboko pod cenou.
- Mnoho majetků bylo uvaleno pod nucenou správu nebo svévolně zabráno místními autoritami a novými nájemci.
- Bankovní účty slovenské úřady zablokovaly, kvůli čemuž uprchlíci přišli o celoživotní úspory.
Historici zároveň doplňují, že tvrzení o stoprocentním vyhnání všech Čechů není přesné. Část nepostradatelných odborníků, zejména lékařů, techniků či specialistů, na Slovensku zůstala, protože nový režim jejich práci nutně potřeboval. Jak podobné s „odsunem“ sudetských Němců v roce 1945 ze „Sudet“. Některé z nich dokonce před radikálními gardisty chránily německé úřady, které neměly zájem o hospodářský chaos během válečného tažení.
Způsob, jakým byly desítky tisíc Čechů ze Slovenska vyhnány a ožebračeny, zanechal v tehdejší společnosti hlubokou ránu a hořkost. Když se po druhé světové válce v roce 1945 společný stát obnovil, část vyhnaných se na Slovensku usadila znovu a v rámci poválečných restitucí jim byl majetek vrácen.
Téma vyhánění Čechů proto zůstalo po celá desetiletí na okraji veřejné debaty. V období komunistického režimu se o něm z ideologických důvodů mlčelo úplně, jelikož se nehodilo do oficiálního obrazu bratrských vztahů, a dodnes zůstává v opomnění. Vždyť vděčnější téma jsou sudetští Němci.
Přestože tento masový exodus z let 1938–1940 dodnes v učebnicích dějepisu chybí, představuje hrůzné memento, které ukazuje, jak rychle se mohou proměnit vztahy mezi národy a že nucené migrace nebyly pouze důsledkem poválečného uspořádání Evropy, ale tvrdou realitou již v předvečer druhé světové války.
