Článek
Vítejte v Česku roku 2026. Zdá se až neuvěřitelné, že ve třetím tisíciletí tráví Poslanecká sněmovna — jedna z komor našeho Parlamentu — čas debatami o setkání rodáků v Brně, a to za miliony korun z kapes daňových poplatníků. Už léta jsme svědky toho, že je Sněmovna na dlouhé hodiny paralyzována zbytečnými spory, nekompetencí a politickým divadlem místo práce pro občany. Výsledkem často bývají nekvalitní zákony, chaotická rozhodnutí a rostoucí nedůvěra veřejnosti v politiku jako takovou.
Tentokrát však nejde o zákony, daně ani státní rozpočet. Hlavním tématem posledních dnů se stal nacionalismus a znovu otevírané historické křivdy, které do veřejného prostoru přinesla — nebo jim minimálně poskytla prostor — část politické reprezentace včetně hnutí ANO a Andreje Babiše. Je přitom pozoruhodné, jak snadno se i v roce 2026 dokáže česká politika vrátit k jednoduchému a osvědčenému receptu: místo řešení současných problémů hledat nepřítele a vyvolávat emoce.
Andrej Babiš v tomto směru nenese malou odpovědnost. Přestože se často stylizuje do role pragmatického manažera a člověka „mimo tradiční politiku“, opakovaně využívá populistické strategie založené na strachu, zjednodušování a rozdělování společnosti. Téma sudetských Němců a poválečného odsunu je pro podobnou politiku ideální. Je dostatečně emotivní, historicky zatížené a zároveň natolik vzdálené většině dnešních voličů, že se dá snadno překrucovat bez většího odporu.
Není to ostatně poprvé. Už Miloš Zeman během prezidentských kampaní ukázal, jak účinné může být strašení „Sudeťáky“ a překrucování historie. Jeho útoky proti Karlu Schwarzenbergovi tehdy stály na podsouvání nepravdivých tvrzení o Benešových dekretech, odsunu Němců a údajném ohrožení českých národních zájmů. Přestože historici i právníci opakovaně vysvětlovali, že podobná tvrzení byla manipulativní nebo zcela nepravdivá, na část veřejnosti fungovala dokonale. Nacionalismus totiž často nepotřebuje fakta. Potřebuje emoce, jednoduché příběhy a jasně označeného viníka.
Abychom ale rozuměli celé debatě, je potřeba připomenout základní historická fakta. Po druhé světové válce došlo v Československu k odsunu přibližně tří milionů Němců, kteří zde žili po generace především v pohraničních oblastech. Odsun byl schválen vítěznými mocnostmi na Postupimské konferenci v roce 1945 a probíhal na základě tehdejších Benešových dekretů. Důvodem byla především zkušenost s nacistickou okupací a významná podpora, kterou velká část sudetoněmeckého obyvatelstva poskytla Hitlerově politice před válkou i během ní.
Vedle organizovaného odsunu však došlo také k takzvanému „divokému odsunu“, který byl provázen násilím, ponižováním a v některých případech i vraždami civilistů. To je historický fakt, který dnes seriózní historiografie nezpochybňuje. Stejně tak je ale faktem, že předcházející nacistická okupace znamenala pro Československo statisíce obětí, likvidaci demokracie a obrovské utrpení. Historii proto nelze zjednodušovat ani používat jako klacek v dnešním politickém boji.
Právě to se ale dnes děje. Místo věcné debaty o historii sledujeme politický marketing postavený na emocích a nacionalistických symbolech. Stačí několik plamenných projevů, pár polopravd, české vlajky v pozadí a vzniká dojem obrany národních zájmů. Ve skutečnosti jde často jen o cynickou snahu odvést pozornost od skutečných problémů země — od drahého bydlení, stagnující ekonomiky, krize zdravotnictví nebo nedůvěry lidí v instituce.
Je to navíc ostuda pro nás všechny. Pro zemi, která sama tolikrát v historii doplatila na agresivní nacionalismus, je mimořádně nešťastné znovu otevírat staré rány způsobem, který spíše podněcuje nenávist než porozumění. Česká republika dnes není izolovaným ostrovem, ale součástí demokratické Evropy, postavené právě na překonávání historických konfliktů a spolupráci mezi národy, které proti sobě kdysi vedly války. Když naši politici zneužívají minulost k lacinému získávání politických bodů, nepoškozují jen politickou kulturu doma, ale i obraz České republiky v zahraničí.
O to absurdnější celé divadlo je, když si uvědomíme, že Německo je dnes naším nejbližším ekonomickým partnerem, klíčovým spojencem v Evropské unii i NATO a zemí, se kterou máme mimořádně úzké kulturní, obchodní i lidské vazby. Německé firmy zaměstnávají statisíce lidí v Česku, naše ekonomiky jsou vzájemně propojené a bezpečnost Evropy stojí mimo jiné právě na spolupráci demokratických států, jako jsou Česko a Německo. Současná generace Němců nenese odpovědnost za zločiny nacismu stejně jako dnešní Češi nenesou osobní odpovědnost za poválečné excesy. Smyslem moderní evropské politiky přece nemá být udržování historické nenávisti, ale schopnost poučit se z minulosti a budovat vztahy založené na důvěře a respektu.
Populismus však funguje jinak. Nenabízí složitá řešení, ale jednoduché nepřátele. Nepracuje s fakty, ale s emocemi. A historická témata jsou pro něj ideální, protože umožňují rozdělit společnost na „vlastence“ a údajné „nepřátele národa“. Kdo se pokusí o střízlivější pohled nebo připomene historické souvislosti, bývá okamžitě označen za zrádce, elitáře nebo člověka, který „nemá rád vlastní zemi“.
Česko roku 2026 tak bohužel znovu ukazuje, jak snadno se může demokratická politika propadnout do laciného nacionalismu. A zároveň připomíná, že odpovědnost za to nenesou jen extremisté, ale i mainstreamoví politici, kteří podobná témata vědomě využívají k získání podpory. Výsledkem není silnější společnost ani lepší budoucnost, ale další prohlubování rozdělení, nedůvěry a ostudy, kterou si nakonec neseme všichni.
