Článek
Znásilnění představuje jeden z nejzávažnějších trestných činů, který zásadním způsobem zasahuje do psychického i fyzického stavu oběti. V České republice tento trestný čin oznámí pouze přibližně 5 % obětí, což odpovídá zhruba 600 případům ročně. Pokud se oběť rozhodne podat trestní oznámení, jejím primárním cílem bývá zpravidla potrestání pachatele. Vedle toho však má možnost domáhat se rovněž náhrady vzniklé nemajetkové újmy prostřednictvím adhezního řízení. Přesto této možnosti využívá pouze přibližně třetina obětí. Jakými dalšími prostředky se mohou oběti domoci náhrady nemajetkové újmy? Prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti.
Důvodů, proč oběti nárok na náhradu nemajetkové újmy neuplatňují, existuje několik:
1. nedostatečná informovanost ze strany orgánů činných v trestním řízení o možnosti uplatnit tento nárok v rámci adhezního řízení;
2. situace, kdy soud rozhodne trestním příkazem a obžalovaný proti němu nepodá odpor, čímž je prostor pro uplatnění nároku omezen; a
3. subjektivní důvody na straně obětí či riziko sekundární viktimizace.
Adhezní řízení je součástí trestního řízení, v jehož rámci může být uplatněn nárok oběti znásilnění na náhradu nemajetkové újmy. Uplatní-li oběť svůj nárok a soud pachatele uzná vinným, zpravidla mu uloží rovněž povinnost k náhradě nemajetkové újmy v penězích. Průměrná výše uplatňovaného nároku činí přibližně 444.000 Kč, přičemž medián dosahuje 300.000 Kč. Soudy však v adhezním řízení přiznávají v průměru částku 177.876 Kč (tento údaj ovšem zahrnuje i případy, kdy je poškozený odkázán na občanskoprávní řízení podle § 229 odst. 1 trestního řádu). V situacích, kdy soud prvního stupně náhradu přímo přizná, pohybuje se její průměrná výše okolo 251.500 Kč. Výše přiznané náhrady přitom zpravidla koreluje se závažností spáchaného skutku. Uložení přísnějšího trestu bývá spojeno s vyšší náhradou nemajetkové újmy, což odpovídá intenzitě zásahu do práva na tělesnou a duševní integritu oběti. Závažnější zásahy do osobnostních práv jsou typicky důsledkem vyšší společenské škodlivosti jednání pachatele, která se promítá jak do trestněprávního posouzení skutku, tak do rozhodování o náhradě újmy.[1]
Praxí obecných soudů je často rozhodování pouze o části uplatněného nároku oběti, přičemž ve zbytku je poškozený odkázán na občanskoprávní řízení (někdy soud nerozhoduje o zásahu do všech složek osobnosti), případně je na toto řízení odkázán v plném rozsahu. Oběti, které byly v rámci adhezního řízení odkázány na civilní řízení, anebo svůj nárok v adhezním řízení vůbec neuplatnily, mají možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy právě v rámci občanskoprávního řízení. V řízení o ochraně osobnosti mohou oběti uplatňovat nárok na náhradu za zásah do svých osobnostních práv, zejména do práva na život a důstojnost, zdraví, vážnost, čest, jakož i do soukromého, rodinného a pracovního života.
Již ze samotné povahy trestného činu znásilnění vyplývá, že dochází k zásahu do těchto práv, a obětem tak vzniká nárok na náhradu způsobené nemajetkové újmy. Pokud trestní soud z různých důvodů nerozhodl o nároku na peněžité zadostiučinění či se oběť z různých důvodů o náhradu nepřihlásila, může tak učinit v civilním řízení. Civilní soud při rozhodování vychází z trestního spisu a řízení by nemělo představovat zátěž pro oběť, proto by neměla ani být účastna při jednání, její účastnický výslech rovněž není zapotřebí.
Pokud tedy trestní soud neplnil svou funkci a nepřiznal spravedlivou náhradu újmy, není to ještě konec, ale pozor na promlčecí lhůty pro podání žaloby na ochranu osobnosti. Žádné peníze nemohou napravit to co se stalo, ale mohou pomoci, ať už jsou využity na terapie, na změnu bydliště, překlenutí doby soudního řízení a další potřeby.
[1] VANČA, Tomáš. Kompenzace újmy obětem znásilnění: jaká je realita? Praha: Právnická fakulta Univerzita Karlova, 2023.
