Článek
Společné bydlení, společné dovolené a společný pes. Po několika letech ale vztah skončí a nastává problém, se kterým partneři při pořizování štěněte zpravidla nepočítali. Oba ho milují, oba se o něj starali a oba si k němu vytvořili silné citové pouto. Jeden si jej chce ponechat a pečovat o něj sám, druhý požaduje střídavou péči. Komu pes připadne? Někdy však nejde ani tak o psa samotného jako o pokračování partnerského konfliktu. Zvíře se pak může stát prostředkem nátlaku či pomsty.
Pes není dítě – ale ani obyčejná věc
Český občanský zákoník výslovně stanoví, že živé zvíře není věcí, neboť má zvláštní význam a hodnotu jako smysly nadaný živý tvor. Současně však připouští přiměřené použití ustanovení o věcech (srovnej ust. § 494 o. z.). Soudy tak nerozhodují o svěření psa do péče podle pravidel rodinného práva jako u nezletilých dětí. Pokud tedy pes patří výlučně jednomu z partnerů, druhému nevzniká automaticky právo na jeho vídání jen proto, že s ním několik let žil nebo jej pravidelně venčil. Rozhodující je především vlastnické právo, případné spoluvlastnictví. Jsou-li ovšem partneři s to dohodnout se, možné to samozřejmě je a z našeho pohledu i žádoucí.
O střídání psa rozhodovaly i soudy
Že nejde o hypotetický problém, který by byl českému právu cizí, ukazuje případ francouzského buldočka Robina. Jeho majitelé se po rozchodu dohodli na pravidelném střídání, které několik let fungovalo. Když jeden z expartnerů přestal dohodu respektovat, spor skončil před soudem.
Okresní soud uložil oběma povinnost psa pravidelně předávat. Rozhodnutí následně obstálo v odvolacím řízení a případ se dostal až k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. října 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023, zdůraznil význam existující dohody spoluvlastníků, která byla základem žalobního nároku. Samotnou obecnou otázku střídavé péče o psa však s ohledem na okolnosti věcně neposuzoval. Ústavnímu soudu, ke kterému byla podaná ústavní stížnost, tak nezůstalo než ji odmítnout z procesních důvodů.
Jak předejít válce o psa?
Řešení přitom může být překvapivě jednoduché: písemná smlouva uzavřená již při pořízení psa, ve které si partneři sjednají třeba to, komu pes patří, kdo bude hradit náklady na jeho péči, komu připadne po případném rozchodu a zda bude mít druhý partner právo se s ním nadále vídat. Pokud si přejí psa společně vlastnit i po rozchodu, mohou předem upravit pravidla jeho střídání, předávání i řešení případných sporů.
Důležité je rovněž pamatovat na samotného psa. Pravidelné střídání domácností nemusí vyhovovat každému zvířeti, zejména s ohledem na jeho věk, zdravotní stav nebo povahu.
Smlouva o společném psovi možná nepůsobí romanticky. Může však zabránit tomu, aby se po skončení vztahu stal domácí mazlíček rukojmím nevyřešených partnerských sporů.
A právě to by mělo být v zájmu obou partnerů i samotného zvířete.
