Článek
Ačkoliv jsem si těchto klišé vědoma, nejsem jiná.
Nedávno jsme v práci gratulovali našemu kolegovi. Je poměrně krátce ženat a jeho paní čeká dvojčata. Mám z toho radost a moc jim to přeji. Vždycky mě těší, když se báječní lidé rozhodnou založit rodinu. Je tu statisticky velká pravděpodobnost, že když jsou báječní rodiče, budou báječné (případně ještě báječnější) i děti. A v tomto případě je double pack rozhodně skvělou zprávou. Mateřsky rozněžněna touto krásnou novinou podrobila jsem hrdého skorootce křížovému výslechu. Zvládl to se ctí a aby mě ujistil, že je muž na správném místě, prohlásil, že jsou připraveni. Neměla jsem a nemám to srdce mu říci, že to není pravda. Časem na to přijde. Stejně jako jsem na to (kostrbatě a bolestivě) přišla já.
Mé plány byly jasné a přímočaré. Poté, co jsem řekla ano zřítelnici mého oka a světlu mého života, přišel čas založit rodinu. Můj muž nebyl proti. Po měsíci jalového (ale radostného) snažení jsem pro jistotu začala shánět informace o neplodnosti. Dodnes si říkám, že se tam nahoře, někde nad obláčky, nemohli dívat na to, co vyvádím, a tak mi dítě poslali doporučeně hned další měsíc.
Těhotenství bylo fajn. Ranní nevolnosti jsem znala pouze z odborné literatury a navíc mi hormony našeptávaly, že já jsem ta vlajková loď kvalitativně vyššího stupně mateřství. Věděla jsem, že budu ta nejlepší máma pod sluncem. Se mnou přicházela nová éra.
V okamžiku, kdy jsem začala rodit, si to nová éra rozmyslela a šla jinam. Hormony se na mě posléze také vykašlaly a bylo jim úplně jednou, co mi naslibovaly v době těhotenství. Nastala doba temna.
Porodem mého prvního dítěte se mi obrátil život naruby. Až v porodnici mi došlo, že jsme se s mužem pustili do dlouhodobého projektu s nejistým výsledkem. S mou holčičkou jsme se empaticky vciťovaly jedna do druhé, takže jsme obě velmi často plakaly. Jakožto čerstvá maminka jsem vstoupila do světa, ve kterém čas neběžel podle hodin, ale podle doby, kdy mé děťátko spalo/plakalo/pilo. Stala jsem se právoplatnou členkou velké a nesourodé skupiny MATEK. Panuje zde přísná hierarchie, která si v ničem nezadá s hierarchií v pradávných pratlupách. Členky skupiny pěstují navzájem naoko přátelské vztahy a zároveň více či méně skrytě sbírají body v záludné hře s názvem Čí dítě si sedne/poleze/se postaví jako první.
Velkých změn doznala i má frazeologie. Zatímco ve venkovním světě lidé seděli, jedli, pili a v noci spali, u nás hačali, papali, bumbali a když to přetáhli, tak se u nás i vyspinkali.
Jakožto bezdětná mladice jsem si mateřskou lásku představovala jako něco, co automaticky naskočí ideálně už s prvním nádechem právě zrozeného robátka. A možná to jiné ženy vnímají přesně tak. Mně ale do života přišel malý cizinec. Uzurpoval si mou pozornost, můj spánek i mé veškeré zásoby energie. Učila jsem se ho znát a učila jsem se být maminkou. Ze začátku jsem měla pocit, že budu dělat reparát. Ale láska vykvetla s vůní mého miminka, s jeho úsměvy i s jeho broukáním. Postupně jsem dorostla do nové role.
