Článek
Divák se zasměje, mnozí se poznávají. Tak jako já.
Nezúčastněně a blahosklonně jsem (ještě jako neřidička) ráda a často přemítala nad tím, proč se jinak normální a rozumní lidé za volanty často mění v hulákající primitivy. Celkem správně (alespoň myslím) jsem usoudila, že v běžném mezilidském kontaktu jsme ve svých reakcích ovlivňováni přítomností našich partnerů v dialogu. Laicky řečeno - pokud bychom se chovali jako hulváti, mohli bychom ihned dostat přes budku. To ovšem nechceme, a tak se většinou k vulgarismům a urážkám nedopracujeme.
Z tohoto úhlu pohledu se uzavřený prostor automobilu jeví jako ideální detašované terapeutické pracoviště. Z účastníků silničního provozu se často stávají krávy, kreténi či debilové, aniž by o tom měli sebemenší tušení. Jim to neublíží a člověk okamžitě a bez obav z možných následků vypustí páru.
Ačkoliv jsem tomuto mechanismu rozuměla, věděla jsem, že na toto bahnité dno nikdy, ale opravdu nikdy neklesnu. A nad tímto mým přesvědčením se pan režisér Život pousmál, zatleskal a přešli jsme k dalšímu záběru.
V něm se já jakožto hlavní postava řítím autem ulicemi rodného města. Jedu za manželem do nemocnice. Nestíhám, pochopitelně. Jako na potvoru potkávám samé nekompetentní řidiče (všimněte si, jak se prozatím držím - jsem sice kritická, ale k vulgaritě se rozhodně nesnižuji). Kamera zabírá stěžejní okamžik dané scény – najíždím na parkoviště, kdosi mě (alespoň to v tu chvíli tak vyhodnocuji) předjíždí!!! a na mém civilizovaném nátěru se objevují zřetelné trhliny. Otevírám pusu a nahlas přemítám, že si snad dělá …! Jak slastně úlevné, jak osvobozující!
Ovšem jen do okamžiku, než do mého zorného pole vdusá naštvaný chlapík. Evidentně si někde přečetl něco o asertivitě, protože používá metodu přeskakující gramofonové desky. Neustále totiž opakuje můj předchozí výrok. Ale i v tomto excitovaném stavu vnímá, že jsem žena, a tak nejsem fyzicky inzultována. Jeho paní mi následně několika sžíravými slovy sděluje, co si o mně myslí, a s hlavou vztyčenou odchází ze scény. Konec záběru: Hlavní hrdinka se zostuzena a ponížena plíží kanály do nemocnice navštívit svého manžela.
Ráda bych na závěr napsala něco v tom smyslu, že se mi má sprostá mluva nevyplatila a tudíž si odteď budu dávat pozor na jazyk. Život mě ovšem naučil, že je lepší si dávat snadnější, dosažitelnější cíle. A tak si vždy před tím, než začnu nadávat, rychle zkontroluji, jestli mám zavřená okénka. Jeden nikdy neví, kdo by ho mohl zaslechnout.
