Článek
Onehdá jsme se s Frantou bavili co nakoupit našim ratolestem pod stromeček. Jsou ještě ve věku, kdy Ježíšek poctivě čte všechny dopisy a dává si sakra záležet, aby přinesl cokoli, co vykřeše onu čarokrásnou a upřímnou jiskřičku radosti v jejich bezelstných očích, což je v tomhle věku vlastně cokoli, co Ježíšek přinese.
Je to ta nejlepší doba, protože hned po ní dorazí doba drahých telefonů, herních stanic, ještě dražších počítačů a značkového oblečení. Problém je, že si to naše děti zpravidla začnou přát ještě ve věku, kdy ani za mák nerozumí hodnotě peněz, a to se pak kompromisy dělají setsakramentsky těžko. Protože i když absolutně nerozumí hodnotě peněz, už naopak naprosto přesně ví jak rozeznat PS5 od PS4 nebo nakousnuté jablko od Xiaomi, a to bych se i tomu Xiaomi nejraději na dalších pár let vyhnul. Přece jen bydlíme na vesnici. Upřímně, až to za rok nebo dva přijde, sám jsem zvědavý, jak se nám podaří tuhle nevyhnutelnou krizovku překonat. Teď ještě ale naštěstí stačí přijít do kteréhokoli hračkářství a vybrat si dle libosti, radost udělá takřka vše a je jedno, jestli jste za to dali výplatu nebo drobný na svačinu. Tohle je totiž přesně ten věk, kdy můžete bez luxování účtu zjišťovat preference vašich ratolestí a nebo je i nenápadně popostrčit a promítnout tak do hraček vaše tajné dětské sny či tipy a nebo jen prostě předat své zkušenosti osvědčené z dětství.
A tak jsem se i já před časem vydal do ráje všebarevného plastu - ano, hračkářství -, abych se pokusil sehnat tu nejlepší hračku mého dětství, hračku, která naprosto bezkonkurenčně rozvíjela moji fantazii a která mne vždy naprosto spolehlivě uvedla na dlouhé hodiny do mého vlastního dětského světa. Pln entuziasmu jsem se tedy vydal do ruchu velkoměsta odhodlán sehnat tu největší krabici plastových vojáčků s vojenskou technikou, zátarasy a všemi těmi parádičkami, které se vůbec dají sehnat. Nejlépe ještě větší než tu největší co jsem dostal jako dítě já a že to byly parádní sady, panečku. Co na nich bylo nejlepší? Někdo může namítat, že Lego či jiné stavebnice byly pro dětskou fantazii lepší, ovšem pokud máte vojáčky, dřív nebo později se nespokojíte jen s tanky, kulometným hnízdem, palmou a zátarasem, ale časem chcete svou fantazii přeměnit v co nejreálnější prostředí, chcete si vytvořit vlastní herní svět, takové vlastní malé GTAčko, a tak z ničeho nic přibudou k vojákům stavby z Lega, Chevy, dřevěných kostek, protože boj ve městě je prostě nejlepší a ve městě musí být i autíčka, autogaráže, cesty, rušné ulice a než se člověk naděje, z půlky pokoje a všech možných druhů hraček je jedno velké bojiště.
Jaké však bylo moje překvapení a následně zděšení, když jsem uzřel, že nic takového už prakticky neexistuje. Kdysi povinná výbava každého kluka, a teď se bavím o devadesátkách, nenápadně ale dost precizně zmizela z trhu. Z kdysi obřích krabic plných vojenských pokladů se staly malé, průhledné, divně smrdící pytlíky s pár kusy plastových kreatur dost nevalné kvality. Při svém neochvějném boji za solidní krabici vojáčků jsem prošel hned 4 velká hračkářství, ale nakonec jsem musel kapitulovat. Byl to věru tvrdý střet s realitou třicátníka, který si tak uvědomil velice empiricky, že svět kolem něj se skutečně mění, a dostal jsem neodolatelné nutkání začít se poohlížet po rektálním odvodu a seniorských plenách, protože je nejspíš budu brzo potřebovat. Přesto jsem však sebral poslední zbytky sil a následujícího večera se vydal do víru internetu odhodlán svou poslední bitvu vyhrát a ponořil se na několik dlouhých hodin do výběru té nejvelkolepější sady malých plastových mužíčků v online prostředí. Na celém netu jsem však našel všehovšudy jen tři obstojně vypadající sady a i ty mi přišly jaksi vagabundské.
A tak jsme se s Frantou u třetího piva shodli, že některé věty našich otců začínají z ničeho nic dávat smysl, neboť najednou se věta „já bych všechny ty internety zrušil“ ukázala jako minimálně prediktivní, jen jsme tenkrát nechápali její plný význam, přece na co všechny ty internety jsou, když tam, hergot, člověk nesežene ani kloudnou sadu plastových vojáčků. Načež se Franta jako velký vlastenec a fanda do armády pustil do hlubších myšlenek o tom, proč tomu tak je, to už padlo čtvrtý a já se neubránil pocitu, že se musím pustit do tohoto tvrdého boje za pravdu spolu s ním.
A co jsme nakonec vymysli? Vzhledem k tomu, že jaksi oba pocházíme z vojenských rodin (slušní čtenáři nám to zajisté prominou), máme tak celkem slušný přehled o jistých poměrech v našich ozbrojených složkách a řekl bych, že dnešní krize v postojích v rámci našeho státu a národního sebeuvědomění našich mladších generací, jakož i personální problémy naší armády, dozajista z části souvisí i s absencí plastových vojáčků v pokojíčkách našich nejmenších. Pokud tedy armáda chce výhledově v příštích 15 letech zlepšit svou situaci a zastavit výrazné stárnutí jejich členů (aktuálně průměrný věk vojáků atakuje 40 let), nebude reklama na Evropě 2 stačit a nejspíš by to nezachránilo ani hojně spekulované znovuzavedení Branné výchovy na základních školách, natož pokus o resuscitaci povinné základní vojenské služby, na kterou na rozdíl od výše uvedeného nemá reálně stát ani prostředky.
Začít se totiž musí úplně od kořenů, v 5 letech na koberci s hromadou plastových vojáčků.:)
Nazdar Zdar!
