Článek
Skoro každý se občas dostane do situace, kdy buď z lenosti nebo z neznalosti zákonů potřebuje pomoc advokáta. A tady nastává ten právě zmíněný zádrhel.
Každý advokát si nechá nejdříve podepsat „plnou moc k zastupování“. V té se kromě nezbytných a jednoznačných věcí objevují i další body, kdy podpisem dáváte advokátovi plnou moc k jednání v plném rozsahu, tedy měl by jednat jako vy sami. Jenže! Pak už ho nikdo nedonutí, aby vše s vámi konzultoval, aby si získal povolení žalovat to či ono. Prostě - pak už jedná jen dle svého uvážení, přičemž se vždy opírá o zmiňovanou plnou moc. Každý soud bere jím předloženou plnou moc jako fakt, aniž by trval na ověření podpisu či svolení s daným úkonem, aniž by si ověřoval, že je plná moc stále platná. A tak se může stát, že se advokát třeba po dvaceti nebo i více letech rozhodne žalovat nějakou stranu, byť sám ví, že je to předem prohraná věc či že na podobný úkon nemáte vůbec nárok, a vy platíte soudní náklady protistraně, soudní poplatky, provizi advokátovi, který se určitě nenechá o svůj zisk připravit. A v daném případě není ani rozhodující, že jste již dávno advokátovi plnou moc odebrali. On prostě předloží nějakou plnou moc, soudy už její platnost nezkoumají. To, že má advokát v držení třeba i několik dopisů o zrušení plné moci, soud nezajímá. A on je, samozřejmě, nepředloží.
Plnou moc tedy ano, bez ní to nejde, ale před prvním podpisem si překontrolovat, co podepisujete. Kauza musí být jasně zřejmá a nejlépe i časově omezená. Nestačí třeba napsat, že se plná moc týká sporu s manželkou, protože po letech si třeba advokát může vzpomenout a soudit se s dnes již bývalou manželkou o její dědictví. Na které samozřejmě nárok není. Ale je to spor s manželkou. A poplatky vám nikdo neodpáře.
Také nestačí napsat jen jméno a příjmení, lidí se stejnými nacionáliemi je spousta. Jen dokonale napsaná plná moc vám zaručí, že po skončení kauzy nastane klid.
