Článek
Z hlediska lidských dějin to sice není tak dávno, ale působí to na mě, jako by se to stalo v úplně jiném světě. On to úplně jiný svět byl. Alespoň ve východní Evropě. Psal se rok 1989 a země s kdysi jedním z nejvyspělejších průmyslů na světě dostala po 41 letech možnost znovu svobodně dýchat.
Budování socialismu stálo hodně. Inovace řízené státem nebyly schopny konkurovat zdravé konkurenci tažené požadavky trhu, což vedlo k tomu, že se mladé a krásné prodávaly za pár drobných cizincům, aby si mohly dovolit standard prodavačky v západním Německu. Pohraničí si zabraly gangy z Balkánu a vietnamští obchodníci se zbožím pochybné kvality zaplavili celou republiku. Palácoví princové s přístupem k zahraničnímu kapitálu skupovali podíly ve firmách nebo celá JZD, čímž vznikala z veksláků nová šlechta, které se dodnes klaníme, i když se někteří tváří jako synci z lidu.
Ve společnosti tehdy panovala jakási shoda, že to byl právě socialismus a s ním spojené myšlení, co nás dostalo z čela Evropy do vulvy Asie. Nevím, co bylo hlavním důvodem, ale v roce 1991 pár členů Občanského fóra založilo první středopravou stranu v Československu – ODS.
Koho stanovy ODS zajímají, Google nebo ChatGPT mu je rádi najdou. Pro ostatní bude muset stačit teze, že základní ideou pravičáctví (opak socialismu) je méně státu. Co znamená méně státu? Méně úředníků, méně úřadů, méně státních zakázek, méně obcí, méně škol, méně státních podniků…
Tím byl položen jeden z hlavních pilířů části politického spektra v ČR. Bohužel, jak šel čas, došlo k tomu, že lidé, kteří mají základní pohled na svět podobný, se nejsou schopni dohodnout na tom, kdo bude na kandidátce číslo 1 a kdo 2, a došlo k rozdělení strany na dvě uskupení. Zdravím Topku.
Krok, který mi dodnes nedává smysl, ale nejsem expert. Obecně je snaha o sdružování – stále vykládáme o tom, jak chceme spojovat – ale když přijde na lámání chleba, děláme opak kvůli své neschopnosti se domluvit.
S nadějí jsem sledoval vznik SPOLU. Doufal jsem, že to bude něco víc než jen snaha o novodobou eliminaci SdP (Sudetendeutsche Partei, nikoli Strana pomocných dělníků) na politické scéně.
Bohužel omyl. Jednalo se o jednorázovou akci, která se opět kvůli neschopnosti se domluvit rozpadla.
Bohužel to nebylo všechno. Rozpadl se totiž nejen účelový slepenec, ale vlivem otřesů došlo i k následnému odštěpení části ODS. Opět kvůli egu a neschopnosti se dohodnout.
Jihočeský hejtman mi za normálních okolností může být – a je – úplně ukradený. Kapry nežeru. Ale ve chvíli, kdy jeden z nejvýznamnějších členů strany prohlásí stranu za neformovatelnou, mám tendenci se ptát, zda je strana nereformovatelná, anebo zda je dotyčný pouze neschopný se s někým domluvit na její reformě. Nechci Jakuba (Kubu) kritizovat ještě předtím, než stihne něco udělat, ale víc mi to připomíná ufňukanou micinku, které někdo rozkopal minarety, než chování lídra, který bojuje a vyhrává.
Tak si říkám, zda je za těchto okolností tříštění pravicových stran z dlouhodobého hlediska pro budoucnost pravice v České republice žádoucí.
Nenechte se mýlit – ne že by mi snad nějak zvlášť záleželo na budoucnosti pravicových stran. Pro mě je nejdůležitější budoucnost republiky jako takové. A přestože pravicově orientovaná politika není někdy nejjednodušší k žití, je to stále jediný životaschopný model, který lidstvo vymyslelo. A já se nechci účastnit dalšího pokusu o vybudování nebe na zemi.
