Článek
Původní mantrou slovenského migranta bylo řídit stát jako firmu. Kdo není nebystrý, ví proč to není nejlepší nápad, ale nechme to teď bokem. Rád bych tuto tezi totiž uplatnil na diskusi o nezbytnosti pomoci Ukrajině.
Jedním z moderních a nezbytných trendů v řízení firem ve 21. století se stala analýza rizik. Existuje pro to celá řada nástrojů, které nebudu vyjmenovávat ani se jimi zabývat.
Nebudeme to komplikovat a přednášku stáhneme do pěti vět. V diskusích velmi často narážím na názor, že Rusko není agresor, že se chudáčci pouze brání rozpínavým násilnickým hordám negramotů ze Západu, kteří je chtějí připravit o výdobytky jejich práce a jejich bohatství.
Tato, podle mě, milná domněnka spouští v mozku postiženého celou řadu dalších úvah a závěrů, které jsou nejen chybné a potenciálně nebezpečné, ale hlavně dokazují neschopnost jedince vyhodnocovat potenciální rizika.
Teze, že Rusko není agresor, totiž vede k přesvědčení, že není a nebude potřeba se před ním bránit. Pokud je někdo přesvědčen, že nebude potřeba před Ruskem bránit sebe nebo naše spojence, nevidí důvod posilovat obranu České republiky nebo celého východního křídla. A na základě toho si logicky domyslí, že je prospěšnější peníze rozdat občanům nějakou formou mandatorních výdajů.
A tady to právě přestává být úsměvné a začíná to být nebezpečné. Podle mého je proto potřeba zohlednit při utváření názoru na podporu zbrojení možnost, že se pletu.
Čímž se dostáváme k výše zmíněnému vyhodnocování rizik. My totiž máme dva názorové proudy, dvě teze:
První říká, že Rusko je agresor, a v zájmu zachování míru musíme být připravení na válku, čímž agresora odradíme. Druhá říká, že Rusko agresor není, a není tedy potřeba vynakládat naše prostředky na zbrojení.
Co se stane, pokud není první teze pravdivá? Jaké riziko plyne pro svět z omylu hlasatelů této teze? Babi, sorry, ale absolutně žádné. To nejhorší, co se stane, je, že Ukrajině dáme 20 miliard, které jsme mohli rozdat pobíračům peněz od státu (pro zjednodušení vynechávám potenciální návratnost takto investovaných peněz). Jen pro představu — nějakou dávku pobírá v ČR téměř 3 miliony lidí. Pokud bychom mezi ně rozdělili 20 miliard, na každého by připadlo 500 korun měsíčně. Asi by to pomohlo, ale životní situaci jim to zásadně nezmění.
Co se stane, pokud není druhá teze pravdivá? Ukončíme podporu Ukrajině, nepošleme tam pomoc v hodnotě 20 miliard ročně, zastavíme investice do rozvoje našich obranných dovedností a ukáže se, že Rusko bylo agresorem. Napadne našeho spojence a podle vývoje se bude nebo nebude bojovat na předměstí Ostravy. Co budeme muset udělat? Půjdou zastánci této teze se sklopenými uchy fasovat maskáče a samopaly, aby si sklidili plody své práce? V takové situaci totiž nebude možné si bezpečí koupit za peníze. Bezpečí si budeme muset zaplatit krví a životy.
Pokud by se rozhodovalo ve firmě, rozdílná míra rizik u obou omylů by sázku na druhou tezi jednoznačně vyřadila z rozhodovacího procesu. Ale na Slovensku se firmy asi řídí jinak. Uvažovat o druhé tezi při řízení státu totiž není řídit stát jako firmu, to je řídit stát jako autobus.
I když bych si z celého srdce přál, aby byla první teze pravdivá, riziko plynoucí z omylu je příliš velké na to, abych si na její pravdivost byl ochoten vsadit život svůj, svých dětí a celé mé rodiny.
