Článek
Když nacistické Německo 22. června 1941 zahájilo operaci Barbarossa, Sovětský svaz utrpěl jeden z největších vojenských otřesů ve své historii. Německé armádní skupiny postupovaly neuvěřitelnou rychlostí a během několika týdnů obsadily rozsáhlá území Běloruska, Ukrajiny i pobaltských republik. Sovětské jednotky často ustupovaly v chaosu. Celé armády byly obkličovány a ničeny a němečtí velitelé byli přesvědčeni, že vítězství je otázkou několika měsíců. Na severu se cílem stal Leningrad.
Měl už zkušenosti z boje
Druhé největší město Sovětského svazu představovalo nejen významné průmyslové centrum, ale také symbolickou kolébku bolševické revoluce. Adolf Hitler počítal s jeho dobytím a následným vyhladověním obyvatel. Zde vstoupil do dějin muž jménem Zinovij Grigorjevič Kolobanov. Nutno říct, že nebyl žádný nováček. Narodil se roku 1910 a ještě před německým útokem měl za sebou bohaté vojenské zkušenosti. Sloužil v tankových jednotkách Rudé armády a účastnil se sovětsko-finské války v letech 1939–1940.
Tato zkušenost se později ukázala jako klíčová. Na rozdíl od mnoha velitelů, kteří byli vrženi do bojů bez dostatečné přípravy, měl Kolobanov za sebou skutečné bojové nasazení. Chápal význam maskování, překvapení i správného výběru pozic. Právě tyto schopnosti mu v srpnu 1941 zachránily život a zároveň přinesly místo v historii.
Zinovij Kolobanov byl oslavován jako hrdina
Tank, který Němce děsil
Hlavní zbraní Kolobanovovy jednotky byl těžký tank KV-1. Když se poprvé objevil na bojišti, vyvolal mezi německými vojáky šok. Zatímco většina německých tanků používala kanony ráže 37 nebo 50 milimetrů, pancéřování KV-1 dosahovalo síly, kterou tehdejší německé zbraně často nedokázaly prorazit. V prvních měsících války existovalo několik případů, kdy jednotlivé tanky KV-1 zastavily celé německé kolony.
Němci byli nuceni používat protiletadlová děla ráže 88 milimetrů nebo přivolat těžší techniku. KV-1 však nebyl dokonalý. Byl pomalý, mechanicky složitý a trpěl častými poruchami. Pokud však správně fungoval a nacházel se v rukou zkušené posádky, představoval mimořádně nebezpečného protivníka. Kolobanov to samozřejmě moc dobře věděl.
Obrana přístupu k Leningradu
V srpnu 1941 se německé jednotky blížily ke Krasnogvardějsku, dnešní Gatčině, ležící jihozápadně od Leningradu. Sovětské velení zoufale hledalo způsob, jak postup zpomalit. Kolobanov dostal úkol zadržet nepřítele za každou cenu a k dispozici měl pouhých pět těžkých tanků KV-1. Na první pohled šlo o beznadějný úkol. Proti nim stály mnohem početnější německé síly podporované tanky, motorizovanou pěchotou a dělostřelectvem.
Kolobanov si však uvědomoval, že přímý střet by znamenal jistou porážku a rozhodl se proto využít terén. Klíčem k úspěchu byla příprava. Kolobanov nechal své tanky ukrýt v předem vybraných palebných postaveních. Posádky využily příkopy, vegetaci i nerovnosti terénu. Tanky byly zamaskovány tak dobře, že je nepřítel prakticky nemohl odhalit.
Navíc si sovětští tankisté vybrali místo, kde se německá kolona musela pohybovat po úzké komunikaci mezi bažinatými oblastmi. Možnosti manévrování byly minimální. Jakmile by byl zasažen první a poslední tank kolony, zbytek vozidel by zůstal uvězněn. Na tento okamžik Kolobanov čekal.
Den, který vstoupil do dějin
Dne 20. srpna 1941 se na obzoru objevily první německé tanky a Kolobanov vydal rozkaz čekat. Nepřítel se přibližoval stále blíž. Až když byla kolona v ideální pozici, zahájily sovětské tanky palbu. První výstřely zasáhly vedoucí vozidla, další střely zničily tanky na konci kolony a Němci se ocitli v pasti. Silnice byla zablokována a vozidla neměla kam ustoupit.
Následovala systematická likvidace jednoho cíle za druhým, Kolobanovova posádka střílela s mimořádnou přesností. Podle sovětských hlášení zničil samotný Kolobanovův tank během střetnutí 22 německých tanků. Celá skupina pěti KV-1 měla zničit více než čtyři desítky nepřátelských obrněných vozidel.
Na první pohled se to zdá neuvěřitelné, nicméně šlo o souhru několika faktorů. Prvním byla výborně připravená léčk, druhým samotná konstrukce tanku KV-1 a třetím faktorem byla kvalita posádky. Kolobanov a jeho muži nebyli nezkušení branci. Věděli, jak vést palbu, jak vybírat cíle a jak využívat výhodu překvapení. Německé tanky navíc nebyly připraveny na střet s tak silně pancéřovaným protivníkem.
Propaganda vs. realita
Během bitvy měl Kolobanovův tank utrpět desítky zásahů. Podle některých sovětských zpráv jich bylo více než 100, přesto zůstal bojeschopný. Tato skutečnost se později stala součástí jeho legendy. Ale stejně jako u mnoha příběhů z druhé světové války se i kolem Kolobanova objevily otázky. Sovětská propaganda měla zájem zdůrazňovat hrdinské příběhy a zvyšovat morálku vojáků. Přesné počty zničených vozidel proto bývají předmětem diskusí.
Na druhou stranu událost jako takovou nikdo zpochybnit nemůže. Počty zničených tanků a vozidel se lišit můžou, nic to ale nemění na tom, že obránci připravili Němcům léčku, do které prostě spadli a zaplatili za to krutou daň. V každém případě šlo o jeden z nejúspěšnějších jednotlivých tankových střetů celé války.
Proč o něm téměř nikdo neví?
To je jedna z nejzajímavějších otázek. Pokud by podobný výkon zaznamenal americký nebo německý velitel, pravděpodobně by vznikly knihy, filmy i televizní dokumenty. Kolobanov však zůstal dlouho známý především v bývalém Sovětském svazu. Důvodů je několik. Bitva se odehrála v období, kdy Rudá armáda utrpěla řadu katastrofálních porážek. Jednotlivé úspěchy proto často zanikaly v záplavě zpráv o ústupech.
Dalším faktorem byla studená válka. Na Západě se pozornost soustředila především na vlastní válečné hrdiny. A nakonec zde byla i skutečnost, že tankové eso bez desítek potvrzených vítězství během několika let nebylo tak snadné marketingově využít jako například slavné piloty. Přesto dnes zájem o Kolobanova roste. Jeho střetnutí představuje učebnicový příklad využití terénu, překvapení a kvalitního velení.
Jeho osud po bitvě
Kolobanov pokračoval ve službě i po legendární akci a o několik týdnů později utrpěl těžké zranění. Následky ho vyřadily z aktivních bojů na dlouhou dobu. Po válce zůstal v armádě a později pracoval v civilním sektoru, zemřel v roce 1994. Jeho jméno však přežilo. V Rusku i dalších zemích bývalého Sovětského svazu je dodnes připomínán jako muž, který s hrstkou tanků dokázal zastavit mnohonásobně silnějšího protivníka.
Příběh Zinovije Kolobanova totiž není jen vyprávěním o zničených tancích. Je především ukázkou toho, jak mohou zkušenosti, disciplína a správná taktika změnit průběh zdánlivě beznadějné situace. V létě 1941 stál Sovětský svaz na pokraji katastrofy. Německé armády postupovaly vpřed a zdálo se, že nic nedokáže jejich ofenzivu zastavit. U Krasnogvardějska však pět tanků KV-1 ukázalo opak.
Ať už byl přesný počet zničených tanků jakýkoli, jedno je jisté: Kolobanovova léčka patří mezi nejpozoruhodnější tankové akce druhé světové války. Proto si jeho jméno zaslouží být připomínáno vedle nejznámějších hrdinů východní fronty.
Časová osa života Zinovije Kolobanova
1910 – narození Zinovije Grigorjeviče Kolobanova.
30. léta – vstupuje do Rudé armády a slouží u tankových jednotek.
1939–1940 – účastní se sovětsko-finské války.
22. června 1941 – Německo napadá Sovětský svaz.
20. srpna 1941 – u Krasnogvardějska vede legendární léčku pěti tanků KV-1 proti německé koloně.
Září 1941 – je těžce zraněn během bojů o přístupy k Leningradu.
1945 – konec druhé světové války.
Poválečná léta – pokračuje ve službě a později pracuje v civilním zaměstnání.
8. srpna 1994 – umírá ve věku 84 let.
Zdroje: autorský článek s využitím
