Článek
Když se dnes řekne jídlo za socialismu, většina lidí si okamžitě vybaví školní jídelnu. Kovové tácy, hliníkové příbory, kompot jako povinnou součást oběda a především legendární UHO – univerzální hnědou omáčku. Ta se stala doslova symbolem tehdejšího stravování.
UHO – omáčka, která zachránila každou kuchyni
Univerzální hnědá omáčka vznikla hlavně z praktických důvodů. Školní jídelny, závodní kuchyně i nemocnice potřebovaly připravit tisíce porcí co nejrychleji a z co nejlevnějších surovin. Výsledkem byla omáčka z jíšky, vývaru, kořenové zeleniny a koření, která se dala použít téměř ke všemu.
Jednou se podávala s hovězím masem, podruhé s plátkem sekané, potřetí s karbanátkem. Chuť se měnila jen minimálně. Dodnes mám trochu podezření, že jsme ji i pili místo čaje, když došel. Pamatujete? Lili ho do takové velké nádoby, většinou stála v rohu jídelny. každopádně my jsme jako děti UHO nenáviděly, ovšem kuchařky na ni nedaly dopustit. Byla levná, svým způsobem i vydatná a hlavně univerzální, ostatně odtud také její název.
UHO se hodila naprosto ke všemu
Maso nebylo samozřejmostí
Přestože komunistická propaganda hlásala rostoucí životní úroveň, kvalitní maso nebylo vždy snadno dostupné. Kdo chtěl svíčkovou nebo lepší kus hovězího, často musel stát dlouhé fronty nebo mít známého řezníka. Na stolech proto mnohem častěji končily levnější výrobky. Velkou oblibu měl gothajský salám, točený salám nebo šunkový salám. Večeře v podobě chleba s gothajem a hořčicí byla naprosto běžná.
Socialistické lahůdkářství mělo své stálice. Vlašský salát, pařížský salát, rybí salát nebo chlebíčky byly téměř povinnou součástí oslav i Silvestra. Oblíbené byly také utopence, nakládaný hermelín nebo tlačenka s cibulí. Šlo o levná jídla, která zasytí a vydrží několik dní.
Školní klasiky, které znají celé generace
Každý, kdo chodil do školy před rokem 1989, si vybaví podobný jídelníček. Rajská omáčka s houskovým knedlíkem, koprovka, čočka s vejcem, hrachová kaše s párkem nebo buchtičky se šodó patřily mezi stálice. Nechyběla krupicová kaše posypaná kakaem a cukrem, žemlovka, rýžový nákyp nebo ovocné knedlíky. Sladká jídla byla levná a dokázala nasytit stovky dětí.
Dnes působí skoro neuvěřitelně, že se mléko prodávalo v tenkých plastových sáčcích. Stačilo je nešikovně položit do lednice a obsah se rozlil. Stejně typické byly vratné skleněné lahve nebo limonády v charakteristických lahvích. Plastové obaly, jak je známe dnes, prakticky neexistovaly.
Banány, pomeranče nebo mandarinky se běžně nekupovaly kdykoliv během roku. Objevovaly se hlavně před Vánoci a lidé na ně stáli dlouhé fronty. Naopak jablka, švestky nebo třešně byly běžnou součástí jídelníčku, protože pocházely z domácí produkce.
Dobré i špatné vzpomínky na „totalitní“ jídlo
Hospodyňky se naučily vařit prakticky z ničeho. Vznikala jídla jako bramborové placky, nastavovaná kaše, rizoto z vepřového masa a sterilované zeleniny nebo různé pomazánky z taveného sýra. Velkou roli hrálo domácí zavařování, nakládání okurek i výroba marmelád. Mrazáky nebyly samozřejmostí a nabídka obchodů byla výrazně chudší než dnes.
Socialistická kuchyně rozhodně nebyla jen špatná. Řada receptů přežila dodnes a lidé si je vaří z nostalgie. Buchtičky se šodó, poctivá svíčková, bramborové knedlíky nebo domácí sekaná mají své místo i v moderní české gastronomii.
Na druhou stranu právě UHO, rozvařená zelenina, převařené maso nebo nekonečné fronty na banány připomínají, že tehdejší stravování bylo především odrazem centrálně plánované ekonomiky. Nebyla to kuchyně postavená na rozmanitosti a výběru, ale na tom, co bylo zrovna dostupné. Snad proto dodnes vyvolává tolik emocí, jedni na ni vzpomínají s úsměvem, druzí s úlevou, že už je minulostí.
Zdroj: autorský článek s využitím
