Článek
Představte si obyčejný večer. Sedíte s kamarády v hospodě, řešíte práci, peníze, ženské a nadáváte na poměry. Nic výjimečného. Jenže pokud mezi vámi seděl někdo, koho StB považovala za zajímavého, mohl mít ten večer ještě jednu podobu. Pro vás skončil zaplacením piva a cestou domů. Pro někoho jiného mohl skončit zápisem ve svazku.
StB si vytvářela síť lidí, kteří jí donášeli informace ze svého okolí. Vedle toho své vytipované osoby sledovala, fotografovala a odposlouchávala. Kontrolovala také korespondenci. Člověk tak mohl být pro bezpečnost zajímavý nejen kvůli tomu, co sám dělal, ale také kvůli lidem, se kterými se stýkal.
Nešlo jen o politiku
Jak rozsáhlá tahle síť byla, ukazují i dochované statistiky. Na konci roku 1959 měla StB podle údajů Ústavu pro studium totalitních režimů evidovat 41 859 tajných spolupracovníků. Za každým jménem ale nebyl stejný příběh. Někteří lidé režimu pomáhali z přesvědčení, jiní si spoluprací mohli něco vyřídit nebo získat určitou výhodu. Další se do ní dostali pod tlakem. Samotný počet proto ještě neříká, proč konkrétní člověk se StB spolupracoval.
Motivace byly samozřejmě různé. Někteří spolupracovali dobrovolně, jiní pod tlakem nebo ze strachu a u dalších hrály roli osobní výhody. Každý konkrétní případ proto vyžaduje opatrné posouzení. Pro běžného člověka byla možná nejnepříjemnější představa, že neví, kdo z jeho okolí informace předává dál. A zdaleka nešlo pouze o politiku.
StB používala tento přístroj k tajnému nočnímu fotografování
Techniku získávali i na Západě
StB zajímaly kontakty. Kdo za kým chodí. S kým se člověk schází. Kdo přijel ze zahraničí. Kdo se pohybuje kolem určitého člověka. Když bezpečnost někoho sledovala, neomezovalo se to na jednu návštěvu nebo jeden výslech. Existovaly celé postupy pro sledování lidí a dopravních prostředků a také speciální útvary, které se této činnosti věnovaly. Dochovaly se dokonce interní směrnice popisující, jak mělo sledování probíhat.
Technika mezitím postupovala dopředu. StB používala prostorové i telefonní odposlechy, skryté fotografování a filmování a kontrolu korespondence. Historik ÚSTR Daniel Povolný upozornil, že československá tajná policie se v technické oblasti snažila držet krok s vývojem ve východním bloku. Některé přístroje byly získávány na Západě, jiné vznikaly domácí cestou. Pro tajné služby ale nebylo nutné mít dokonalou techniku. I ta, kterou měly k dispozici, byla pro sledování lidí dostatečná.
A tak se mohl dostat na řadu i prostor, který člověk považoval za svůj. Byt. Hotelový pokoj. Místo schůzky. Telefon. Dnes působí skoro neuvěřitelně, že rozhovor několika lidí mohl skončit v dokumentaci bezpečnostních složek. Jenže přesně takové záznamy se v archivech dochovaly. Neznamená to samozřejmě, že StB poslouchala každého občana. Takový výklad by byl přehnaný. Technické sledování se soustředilo na konkrétní osoby a situace, které bezpečnostní složky považovaly za důležité.
Komunisté uměli komplikovat životy
Kontrola ale nebyla jen záležitostí StB. Člověka mohl dohnat také jeho kádrový posudek. Původ rodiny, politické postoje rodičů, příbuzní v zahraničí nebo události kolem roku 1968 mohly hrát roli při rozhodování o studiu či zaměstnání. Ne každý, kdo měl problém s režimem, proto skončil u soudu nebo ve vězení. Někdy stačilo, že se nedostal na školu, na kterou chtěl, případně že nedostal práci, o kterou usiloval. Represivní stát nemusel člověka zatknout, aby mu zkomplikoval život.
A když už se StB o někoho začala zajímat, mohla postupovat poměrně důkladně. V roce 1989 například sledovala lidi kolem petice Několik vět a využívala při tom výslechy, domovní prohlídky, tajné sledování, operativní techniku i informace od spolupracovníků. Jednotlivé informace se sbíraly velice pečlivě a pak se skládaly dohromady.
StB samozřejmě neměla vždycky pravdu. Ani její síť informátorů neznamenala, že bezpečnostní složky věděly všechno. Některé informace byly nepřesné, jiné se nepodařilo ověřit a některá vyšetřování nikam nevedla. I archivní dokumenty proto ukazují spíš obrovský aparát, který se snažil mít společnost pod kontrolou, než dokonale fungující stroj.
Člověk nemusel vůbec nic tušit
To ale nemění nic na tom, jak nepříjemná musela být samotná možnost sledování. Člověk nemusel vědět, jestli ho někdo poslouchá, nemusel vědět, jestli soused něco řekl. Nemusel ani tušit, že se jeho jméno objevilo ve spise. Stačilo vědět, že se to stát může. Právě obyčejnost některých archivních záznamů je možná nejzajímavější. Žádné velké drama. Jen jména, schůzky, adresy, poznámky o tom, kdo koho navštívil, fotografie lidí na ulici a informace o jejich kontaktech.
Z normálního života se tak mohl stát materiál pro bezpečnostní spis. Člověk šel večer na pivo, někdo jiný si to poznamenal. Někdo přišel na návštěvu a hned se to mohlo objevit v hlášení. Někdo telefonoval a rozhovor mohl být zachycen. Někdy jenstačilo znát nesprávného a „nebezpečného“ člověka.
Zdroje: autorský článek s využitím
https://www.ustrcr.cz/uvod/rozkazy-smernice/smernice-pro-sledovani/
https://www.ustrcr.cz/technologie-odposlechy-a-tajne-sluzby/
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1504/003-019.pdf
https://edu.ceskatelevize.cz/namet/volha-stb
https://www.abscr.cz/jmenne-evidence-new/
https://www.cdtr.cz/cs/ke-stazeni
