Článek
Porážka Napoleona Bonaparta u Waterloo 18. června 1815 bývá často vykládána jako nevyhnutelný konec muže, který vyčerpal síly Francie i celé Evropy. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že šlo o mimořádně těsný střet, kde rozhodovaly hodiny, někdy dokonce minuty. Výsledek nebyl předem daný. Naopak. Existuje silný historický argument, že jediná osudová chyba francouzského císaře zásadně zvýšila pravděpodobnost jeho pádu. Například britský vojenský historik David G. Chandler ve své práci The Campaigns of Napoleon upozorňuje na kritickou roli času a koordinace. Právě tato chyba mohla rozhodnout o tom, že Evropa vstoupila do éry restaurace monarchií místo pokračování napoleonské dominance.
Porazil Prusy a mířil k Waterloo
Když se Napoleon na jaře 1815 dramaticky vrátil z vyhnanství na Elbě, jeho situace byla kritická, ale ne beznadějná. Francouzská armáda byla stále zkušená, důstojnický sbor loajální a protivníci nebyli ještě plně připraveni. Císař správně vyhodnotil, že jeho jedinou šancí je rychlý a agresivní úder. Pokud by dokázal porazit britské a pruské síly odděleně v Belgii, mohl rozbít jednotu koalice dřív, než se k válce plně připojí Rakousko a Rusko.
První fáze tažení napovídala, že plán není nereálný. Napoleon postupoval rychle a 16. června 1815 skutečně porazil Prusy u Ligny. Bylo to jeho poslední velké vítězství. Pruská armáda sice ustoupila v relativním pořádku, ale byla otřesena. Wellington se mezitím stáhl k Waterloo a připravoval obranu. Napoleon měl před sebou příležitost zasadit rozhodující úder, ale právě zde začal řetězec rozhodnutí, který se mu stal osudným.
Napoleon zoufale potřeboval čas, který svým rozhodnutím promrhal
Napoleonovo rozhodnutí změnilo dějiny
Ráno 18. června stálo francouzské velení před dilematem. Noční déšť proměnil bojiště v těžký terén a Napoleon se rozhodl odložit hlavní útok, aby půda vyschla a dělostřelectvo mohlo účinněji působit. Z taktického hlediska to bylo pochopitelné rozhodnutí. Napoleon byl mistr dělostřelecké koncentrace a věděl, jak zásadní roli jeho baterie hrají. Strategicky však šlo o riskantní hazard s časem. A čas byl přesně to, co císař neměl.
Toto zdržení poskytlo Wellingtonovi neocenitelné hodiny. Spojenecká armáda stihla upevnit obranu, lépe rozmístit jednotky a připravit se na nápor. Navíc se postupně začalo potvrzovat to, čeho se Napoleon obával nejvíc: pruská armáda se z porážky u Ligny vzpamatovala rychleji, než čekal, a začala pochodovat směrem k bojišti.
Klíčovou roli zde sehrálo i selhání maršála Grouchyho, kterého Napoleon vyslal, aby Prusy zadržel. Grouchy postupoval příliš váhavě a držel se doslovného znění rozkazů místo toho, aby reagoval na zvuky kanonády od Waterloo. Tato rigidita v kombinaci s císařovým ranním odkladem vytvořila smrtící souhru okolností. Bitva, která měla být rychlým zničujícím úderem proti Wellingtonovi, se změnila v závod s časem, který se postupně obracel proti Francouzům.
Nepomohla ani císařská garda
Odpoledne se situace začala dramaticky zhoršovat. Na pravém křídle Francouzů se objevily první pruské jednotky maršála Blüchera. Napoleon byl nucen odčerpávat síly z hlavního útoku, aby novou hrozbu zadržel. Tím se oslabil tlak na Wellingtona právě ve chvíli, kdy mohl být rozhodující. Bitva se postupně měnila v opotřebovací konflikt na dvou frontách, což byl scénář, který byl pro francouzskou armádu v roce 1815 krajně nevýhodný.
Socha Napoleona vedle restaurace, která nahradila bývalé Muzeum voskových figurín ve Waterloo
Když večer Napoleon nasadil svou elitní císařskou gardu, šlo už o zoufalý pokus zvrátit vývoj. Garda byla symbolem neporazitelnosti a její útok měl morální i vojenský význam. Jenže tentokrát byla odražena. Psychologický efekt byl okamžitý a ničivý. Francouzská armáda, zvyklá na vítězství gardy, se začala hroutit a ústup se rychle změnil v chaos.
Právě v tomto bodě se alternativní dějiny stávají mimořádně zajímavými. Mnoho vojenských historiků se shoduje, že kdyby Napoleon zahájil hlavní útok o několik hodin dříve, mohl Wellingtonovu armádu zlomit ještě před příchodem Prusů. Francouzská armáda byla stále velmi schopná a Wellingtonova pozice nebyla neprůstřelná. Waterloo tak nebylo jen střetem sil, ale především závodem s časem, závodem, který Napoleon svým rozhodnutím zpomalil.
Důsledky Napoleonova vítězství by byly obrovské
Pokud by Wellington padl a Blücher dorazil pozdě, politické důsledky by byly obrovské. Británie by utrpěla těžkou prestižní ránu a Prusové by pravděpodobně ustoupili za Rýn, aby zachránili armádu. Napoleon by náhle získal to, co po návratu z Elby zoufale potřeboval, tedy silnou vyjednávací pozici.
Je důležité zdůraznit, že Napoleon roku 1815 už nebyl neomezeným dobyvatelem z počátku století. Francie byla vyčerpaná a císař si to uvědomoval. Nejpravděpodobnějším krokem po vítězství by byla nabídka míru výměnou za uznání jeho vlády. A právě zde se otevírá prostor pro skutečně alternativní Evropu.
Koalice proti Francii byla sice odhodlaná, ale ne monolitická. Rakousko i Rusko měly vlastní zájmy a další dlouhá válka na západě pro ně nebyla ideální. Pokud by Napoleon dokázal vystupovat umírněně a prezentovat se jako stabilizující síla ve Francii, mohla se jednota velmocí začít drolit. Vídeňský systém pevné rovnováhy sil, který po roce 1815 na desetiletí stabilizoval Evropu, by možná nikdy nevznikl v tak pevné podobě.
Prodloužení napoleonské éry
Důsledky by se pravděpodobně projevily v celém 19. století. Vývoj Německa by mohl být pomalejší a méně jednoznačně vedený Pruskem. Italské sjednocení by mohlo probíhat více pod francouzským vlivem. Británie by zůstala námořní supervelmocí, ale její politická váha na kontinentu by utrpěla. Evropa by byla méně stabilní, více tekutá a pravděpodobně i konfliktnější.
Arthur Wellesley, vévodu z Wellingtonu, během bitvy u Waterloo
Otázkou zůstává, zda by Napoleon dokázal své postavení udržet dlouhodobě. Proti němu stála hluboká nedůvěra monarchií a Francie byla vyčerpaná dvacetiletými válkami. Nejrealističtější alternativou proto není trvalá francouzská dominance nad Evropou, ale spíše prodloužení napoleonské éry o několik klíčových let. I to by však mohlo stačit k tomu, aby se politická mapa kontinentu vyvíjela jinak, než ji známe.
Waterloo tak nebylo jen poslední bitvou jednoho vojevůdce. Byl to moment, kdy se evropské dějiny lámaly na ostří nože. A jedním z hlavních důvodů, proč se nakonec zlomily proti Napoleonovi, byla jeho vlastní osudová chyba. Osudové rozhodnutí, které mu vzalo nejcennější komoditu na bojišti, kterou byl čas.
Časová osa klíčových momentů
- 1814 – Napoleon je poražen a odchází do vyhnanství na Elbu.
- Březen 1815 – Napoleon se vrací do Francie (období Sta dní).
- Červen 1815 – formuje se sedmá koalice proti Francii.
- 16. června 1815 – Napoleon poráží Prusy u Ligny (poslední velké vítězství).
- 18. června 1815 – bitva u Waterloo; v realitě Napoleon definitivně poražen.
- (Alternativa) Červen 1815 – Napoleon vítězí, Wellington ustupuje k pobřeží.
- (Alternativa) 1815–1817 – pravděpodobná mírová jednání mezi Francií a koalicí.
- (Alternativa) 1820s – Evropa se vyvíjí bez pevného vídeňského systému.
Zdroje: autorský článek s využitím
David G. Chandler - The Campaigns of Napoleon
