Článek
Když se dnes mluví o Albrechtu z Valdštejna, většina lidí si vybaví především jeho dramatický konec. V učebnicích dějepisu vystupuje jako geniální vojevůdce třicetileté války, muž pohádkového bohatství a neomezených ambicí, který nakonec doplatil na vlastní moc. Jen málokterá osobnost českých dějin však nabízí tolik prostoru pro otázku „co kdyby“ jako právě on.
Co kdyby Valdštejn přežil?
Ve skutečných dějinách skončil jeho život v Chebu v noci z 24. na 25. února 1634. V této naší alternativní realitě se však vše odehraje jinak. Atentátníci sice dorazí, ale jejich plán selže. Valdštejna včas varuje jeden z jeho důstojníků a útok je odražen. Několik spiklenců je zabito, ostatní zajati. Nejdůležitější však je, že Valdštejn přežije. V tom okamžiku začíná úplně jiná historie Evropy.
Valdštejn nebyl obyčejným šlechticem. Nebyl ani obyčejným generálem. V roce 1634 představoval snad nejmocnějšího člověka ve střední Evropě po samotném císaři Ferdinandovi II. Ovládal obrovská panství, disponoval prakticky neomezenými finančními prostředky a především velel armádě, která byla loajální více jemu než habsburskému trůnu.
Albrecht z Valdštejna bojoval na straně císaře proti Protestantské unii
Přežití atentátu by pro něj znamenalo jediné: definitivní potvrzení, že ve Vídni již není vítán. Císař se jej pokusil odstranit a návrat ke starým vztahům by nebyl možný. Valdštejn by si velmi rychle uvědomil, že nyní stojí před rozhodnutím, které určí jeho budoucnost. Buď se podřídí a čeká na další pokus o odstranění, nebo začne jednat. Druhá možnost by byla mnohem pravděpodobnější.
Nástroj k oslabení moci Vídně
V následujících měsících by se Evropa stala svědkem bezprecedentního politického zemětřesení. Valdštejn by veřejně obvinil císaře z pokusu o vraždu a prohlásil by, že jeho věrnost habsburskému domu skončila. Takové prohlášení by nebylo jen osobním konfliktem. Ve skutečnosti by šlo o otevřenou vzpouru proti nejmocnější dynastii střední Evropy. Na rozdíl od většiny rebelů by však Valdštejn disponoval něčím mimořádným. Měl armádu.
Třicetiletá válka tehdy proměnila Evropu v bojiště. Mnoho vojáků sloužilo spíše svému veliteli než konkrétnímu státu. Valdštejn byl navíc znám tím, že své vojáky dokázal dobře platit a odměňovat. Když by se rozhodl postavit proti císaři, tisíce mužů by ho pravděpodobně následovaly.
Německá knížata by situaci sledovala s obrovským zájmem. Řada z nich se dlouhodobě obávala rostoucí moci Habsburků. Valdštejn by se pro ně mohl stát ideálním nástrojem k oslabení Vídně. Ne proto, že by mu důvěřovala, ale protože by jim vyhovovalo rozbití stávajícího mocenského systému. Zde by se začal rodit jeho největší plán.
Praha centrem střední Evropy
Valdštejn byl známý nejen jako voják, ale také jako pragmatický politik. Uvědomoval si, že válka nemůže pokračovat věčně. Na rozdíl od mnoha současníků chápal, že nekonečné boje ničí všechny strany konfliktu. Místo dalšího krveprolití by se proto pokusil vytvořit nový mocenský blok, který by dokázal sjednotit část rozdělené střední Evropy. Centrem tohoto projektu by se staly české země.
Truhla Albrechta z Valdštejna
Ve skutečných dějinách ztratila Praha po porážce stavovského povstání velkou část svého významu. Hlavním městem habsburské monarchie byla Vídeň a české země se postupně staly jednou z mnoha provincií rozsáhlé říše. V alternativním scénáři by se však situace obrátila.
Valdštejn by přesunul své sídlo do Prahy a začal by z ní budovat centrum nového státu. Pražský hrad by se opět stal skutečným politickým srdcem střední Evropy. Na jeho nádvoří by přijížděli diplomaté z Francie, Švédska, Polska i německých knížectví. Město, které se v realitě dlouhá desetiletí vzpamatovávalo z následků války, by zažilo nebývalý rozmach. Největší otázkou však zůstává, zda by Valdštejn usiloval o korunu. Jeho povaha napovídá, že ano.
Zakladatel nové dynastie
Nebyl totiž mužem, který by se spokojil s rolí regionálního velmože. Již během skutečného života se pohyboval na hranici mezi službou císaři a budováním vlastní moci. Pokud by přežil rok 1634, postupně by dospěl k přesvědčení, že legitimita je stejně důležitá jako vojsko.
V roce 1640 by proto mohl svolat velké shromáždění české šlechty, představitelů spojeneckých zemí a zahraničních vyslanců. Výsledkem by nebylo vyhlášení nezávislého Českého království, ale vznik mnohem ambicióznějšího útvaru – federace zemí střední Evropy pod valdštejnskou dynastií. Historikové této alternativní reality by ji později nazývali Dunajská říše.
Její území by zahrnovalo české země, část Rakouska, Bavorsko a další spojenecké oblasti. Nešlo by o národní stát v moderním slova smyslu, ale o mnohonárodnostní federaci založenou na společných hospodářských a vojenských zájmech. V době, kdy většina Evropy stále uvažovala v kategoriích středověkých dynastií, by šlo o překvapivě moderní projekt. Valdštejn by se tak stal zakladatelem nové dynastie.
Asi by nevzniklo mocné Prusko
Po jeho smrti by vládu převzali potomci nebo příbuzní, kteří by pokračovali v budování státu. České země by se z periferní oblasti habsburské monarchie proměnily v jádro nové mocnosti. Praha by soupeřila s Paříží, Londýnem a Amsterdamem o postavení nejvýznamnějšího města kontinentu. Důsledky by byly obrovské.
Mapa Svaté říše římské v roce 1648
Pokud by Dunajská říše skutečně stabilizovala střední Evropu, pravděpodobně by nikdy nevzniklo mocné Prusko v podobě, jakou známe z našich dějin. Bez pruského vzestupu by bylo mnohem obtížnější sjednocení Německa pod vedením Berlína. Politická mapa Evropy devatenáctého století by vypadala úplně jinak.
Stejně tak by se změnil osud Rakouska. Namísto dominantní habsburské monarchie by existovalo několik soupeřících mocenských center. Rovnováha sil by mohla zabránit vzniku konfliktů, které později vedly k první světové válce.
Valdštejn měl moc i prostředky změnit Evropu
Je dokonce možné, že by se nikdy neobjevil prostor pro vznik Německé říše v podobě, která nakonec přivedla Evropu ke katastrofám dvacátého století. Bez sjednoceného Německa, bez versailleského ponížení a bez hospodářského kolapsu by možná nikdy nevznikly podmínky pro nástup nacismu.
V takovém světě by se Praha mohla stát tím, čím byla Vídeň v našich dějinách – kulturním, politickým a hospodářským centrem obrovského regionu. A to vše kvůli jediné noci v Chebu.
Alternativní historie často stojí na zdánlivých maličkostech. V případě Albrechta z Valdštejna však nejde o drobnost. Jde o jednoho z mála mužů své doby, který skutečně disponoval dostatečnou mocí, penězi, armádou i ambicemi k tomu, aby změnil chod evropských dějin. Kdyby přežil atentát v roce 1634, nemusel by být dnes připomínán jako tragická postava třicetileté války. Možná by byl znám jako zakladatel nové říše, jejíž existence by navždy změnila postavení českých zemí i podobu celé Evropy.
Hodně věcí mohlo být jinak
Časová osa alternativních dějin
1634 – Atentát v Chebu selhává, Valdštejn přežívá a obviňuje císaře z pokusu o vraždu.
1635 – Dochází k otevřenému rozchodu s Habsburky a vzniku valdštejnského mocenského bloku.
1637 – Praha se stává centrem nové protihabsburské koalice.
1640 – Vzniká Dunajská říše vedená valdštejnskou dynastií.
1650–1700 – České země zažívají období hospodářského a kulturního rozkvětu.
1800–1815 – Dunajská říše úspěšně čelí Napoleonovi a upevňuje své postavení.
19. století – Praha se mění v jedno z nejvýznamnějších měst Evropy.
1914 – Odlišné mocenské poměry zabraňují vzniku světové války v podobě známé z našich dějin.
2026 – Praha je hlavním městem středoevropské federace navazující na odkaz Albrechta z Valdštejna.
Zdroje: autorský článek s využitím
