Článek
Když se řekne škola za první republiky, většině lidí se vybaví dřevěné lavice, tabule, přísný učitel a školní brašna. Jenže děti se tehdy ve škole dozvídaly i věci, které bychom dnes do běžné výuky zařadili jen těžko. Jedním z témat byl alkohol. Nešlo o nějakou jednorázovou kampaň. Protialkoholní spolky se snažily dostat svou osvětu přímo mezi školáky. V roce 1923 dokonce vyšla Abstinentní čítanka, kterou sestavil pedagog a spisovatel Jaroslav František Urban. Knihu vydalo Ústřední nakladatelství československého učitelstva a byla určena jako pomůcka pro školní praxi.
Proč jim na tom tolik záleželo? Odpověď souvisela s tím, jak lidé tehdy alkohol vnímali. Po první světové válce se o alkoholu mluvilo jako o vážném společenském problému. Česká televize ve svém historickém materiálu uvádí, že spotřeba alkoholu po válce rostla a spolu s ní byly spojovány také sociální problémy a kriminalita. Abstinenční spolky proto v meziválečném období zesílily svou činnost. A jejich pozornost se rychle obrátila také k dětem.
Čítanka, která neměla být obyčejnou učebnicí
Abstinentní čítanka z roku 1923 je dobrým příkladem toho, jak si tehdejší organizátoři představovali protialkoholní výchovu. Nebyla napsaná jako klasická učebnice. Učitel neměl s dětmi postupně projít celých 134 stran. Jaroslav Urban ji sestavil tak, aby si pedagog mohl vybrat text podle toho, co se mu hodilo. Byly v ní literární ukázky, básně, statistické údaje i osobní výpovědi. Mezi nimi například text připisovaný Rudyardu Kiplingovi s názvem Jak jsem se stal abstinentem.
To je možná zajímavější než samotný název knihy. Děti neměly dostat jen jednoduché poučení „alkohol škodí“. Autoři jim nabízeli příběhy, čísla a zkušenosti lidí, kteří se rozhodli nepít. Učitel si z toho měl vybrat. A v tom byl háček. Protialkoholní výchova tehdy neměla tak pevně dané místo ve školních osnovách, jak by se mohlo zdát. Urban v úvodu čítanky upozorňoval na nedostatečnou legislativní oporu protialkoholní výuky. Kniha proto vznikla jako pomůcka pro příležitostnou výuku. Jinými slovy, učitel neměl před sebou další klasický předmět. Měl ale v ruce materiál, díky němuž mohl o alkoholu s dětmi mluvit.
Těžko říct, jestli vůbec může fungovat společnost bez toho, aby se občas cuclo alkoholu
Přicházely přednášky a divadlo
Abstinenti se navíc nespoléhali jen na to, že učitel otevře čítanku. Pro děti školou povinné se pořádaly přednášky, besídky, výstavy a divadelní představení. Národní lékařská knihovna tyto aktivity uvádí mezi součástmi tehdejší zdravotní osvěty. Byla to poměrně chytrá cesta, jak děti zaujmout. Místo dalšího dlouhého kázání mohl přijít program, který měl úplně jinou podobu.
Protialkoholní literatura ostatně ukazuje, že se organizátoři snažili najít způsob, který bude pro děti srozumitelný. Existovaly například loutkové hry určené dětem. V roce 1940 vyšla hra Kašpárek a loupežníci, kterou vydal Český abstinentní svaz. Alkohol se tak dostával i do světa dětských příběhů.
Proč začínat právě u dětí?
Logika tehdejších abstinentů byla poměrně jednoduchá. Dospělého člověka, který už má své zvyky, přesvědčíte jen těžko. Dítě je na tom jinak. Teprve si vytváří představu o tom, co je normální. Co dělají dospělí. Co se pije při oslavě. Co patří k nedělnímu obědu. Co je společensky přijatelné. A do této chvíle chtěli abstinenti zasáhnout. Nechtěli čekat, až dítě vyroste a začne samo chodit do hospody. Chtěli, aby si už ze školy odneslo představu, že alkohol není něco, co člověk potřebuje k dobrému životu.
Na Slovensku byla školní práce Československého abstinentního svazu poměrně výrazná. Podle historického výzkumu svaz distribuoval Abstinentní čítanku pro základní školy a věnoval se také protialkoholní osvětě mezi učiteli. Na středních a odborných školách pak podle dobového průzkumu působilo přes 8000 studentských abstinentů a přibližně stovka abstinujících profesorů. Vznikala dokonce pravidla pro studentské abstinentní kroužky. Takže už nešlo jen o to, aby dítě něco slyšelo od učitele. Mělo mít možnost zapojit se samo.
Dítě jako posel domů
Tady začíná být celá věc ještě zajímavější. Dítě, které přišlo ze školy domů s novými informacemi, je pochopitelně nezanechalo za dveřmi. Mohlo o nich mluvit s rodiči. Mohlo přinést domů knihu. Mohlo vyprávět, co vidělo na přednášce nebo na představení. Protialkoholní osvěta tak mohla pronikat do rodin přes děti.
Z pohledu tehdejších aktivistů to dávalo smysl. Pokud chtěli změnit společenské návyky, potřebovali začít u lidí, kteří ještě neměli vlastní pitný režim pevně zakořeněný. A škola jim nabízela přesně takové publikum.
Realita byla o hodně složitější
Protialkoholní spolky měly velké ambice. Skutečnost ale nebyla tak jednoduchá. Československo zkrátka nebylo zemí abstinentů. Alkohol byl součástí běžného života a stát z jeho výroby a prodeje získával peníze. Spotřeba alkoholu v meziválečném období dosáhla vrcholu v roce 1929. Tehdy se v Československu podle vypilo v průměru 77 litrů piva na osobu ročně, v Čechách dokonce 120 litrů.
Pro dělníky navíc nebylo pivo jen otázkou zábavy. V chudších poměrech mohlo být součástí jídelníčku a zdrojem kalorií. A proti tomu stála představa abstinentního hnutí, které chtělo společnost od alkoholu postupně odvrátit. Výsledky proto nebyly takové, jaké si aktivisté představovali.
Alkohol měl být problémem celé společnosti
Důležité je také to, že abstinenti neviděli alkohol pouze jako zdravotní problém. V dobových textech se objevuje spojování pití s rodinnými problémy, chudobou, kriminalitou nebo morálním úpadkem. Téma se proto dostávalo daleko za hranici medicíny. Tomáš Garrigue Masaryk se alkoholu věnoval například ve své práci O ethice a alkoholismu, která vyšla v roce 1920. V protialkoholní literatuře se objevovaly také práce lékařů. Ale učitel měl děti před sebou pravidelně. Mohl s nimi pracovat dlouhodobě.
Protialkoholní výchova nezmizela ani s koncem první republiky. Naopak. V dalších desetiletích se ještě více spojila se státní politikou. Dobře to ukazuje návrh protialkoholního zákona z roku 1962. Mezi prostředky boje proti alkoholismu v něm byla přímo uvedena „výchova školní mládeže a pracujícího dorostu k abstinenci“. Tohle už nebyla iniciativa několika nadšenců. Stát počítal s tím, že výchova mladých lidí je jednou z cest, jak problém alkoholu řešit. Začínat se zkrátka mělo pokud možno co nejdříve, tedy ve škole.
Z dnešního pohledu může působit zvláštně, že učitel měl dětem vysvětlovat, jak mají přistupovat k alkoholu. Tehdy to ale zapadalo do mnohem širší představy o úloze školy. Učitel neměl děti pouze vzdělávat. Měl je také připravit na život.
Zdroje: autorský článek s využitím
https://casopis.nlk.cz/archiv/2022-27-3-4/zdravi-a-nemoc-v-povedomi-nasich-predku-od-praveku-po-soucasnost-obdobi-prvni-republiky/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11388675211-prvni-republika-ii/216512120120003-dil-treti/0/51858-alkohol-a-alkoholismus/
https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=1286179
https://is.muni.cz/th/ok47q/?id=112686
https://www.jazykovednesdruzeni.cz/wp-content/uploads/2020/04/2009_1-2.pdf
https://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0097_00.htm
