Článek
Rozdělení Československa k 1. lednu 1993 patří k nejzásadnějším politickým rozhodnutím moderních českých a slovenských dějin. Proběhlo bez násilí, bez referenda a v překvapivě krátkém čase. Dodnes proto vyvolává otázku, zda šlo o nevyhnutelný historický proces, nebo o politické rozhodnutí, které mohlo dopadnout jinak. V centru této debaty stojí tehdejší český premiér Václav Klaus. Ne proto, že by nesl odpovědnost sám, ale proto, že jeho strategie a rozhodnutí výrazně urychlily cestu k rozpadu federace. Právě v tomto smyslu část historiků a politologů hovoří o „osudové chybě“.
Slovensko volalo po rozdělení
Aby bylo možné Klausovu roli hodnotit střízlivě, je nutné začít širším kontextem. Československá federace byla po roce 1989 strukturálně křehká. Spory o kompetence, ekonomickou transformaci i podobu státu se rychle prohlubovaly. Slovenská politická reprezentace, zejména kolem Vladimíra Mečiara, stále silněji prosazovala suverenitu. Současně česká politická scéna nebyla jednotná v tom, jak federaci reformovat. Jinými slovy: napětí bylo reálné a hluboké.
To je důležité zdůraznit hned na začátku. Rozpad Československa nebyl jednoduchým produktem jednoho rozhodnutí ani jednoho politika. Přesto však konkrétní kroky klíčových aktérů výrazně ovlivnily rychlost i podobu celého procesu. A právě zde se otevírá prostor pro kritické hodnocení Klausova postupu.
Václav Klaus po sobě jistě zanechá hluboký odkaz, otázkou je, jak ho kdo bude vnímat
Klaus odmítl referendum
Václav Klaus vstupoval do roku 1992 jako politik, který upřednostňoval rychlou ekonomickou transformaci a funkční, akceschopný stát. Federální uspořádání, zatížené složitým vyjednáváním mezi Prahou a Bratislavou, vnímal jako potenciální brzdu. Po volbách v červnu 1992 se situace dramatizovala: v Česku zvítězila Klausova ODS s programem pevnější federace či funkčního státu, zatímco na Slovensku triumfovalo Mečiarovo HZDS s důrazem na suverenitu.
Právě zde se podle mnoha analytiků otevřel klíčový moment. Existovalo několik teoretických cest: pokus o hlubokou reformu federace, jednání o volnější konfederaci, vypsání referenda, nebo rychlá dohoda o rozdělení. Klaus se poměrně brzy přiklonil k variantě politické dohody elit a odmítl referendum jako zdržující a potenciálně destabilizační faktor.
Toto rozhodnutí je jádrem sporu dodnes. Zastánci Klausova postupu argumentují pragmatismem: federace byla podle nich dlouhodobě nefunkční a dohoda s Mečiarem zabránila vleklé krizi či dokonce konfliktu. Kritici naopak upozorňují, že veřejné mínění bylo složitější a že průzkumy z roku 1992 často ukazovaly spíše podporu společnému státu než jeho rozpadu. Referendum mohlo — alespoň teoreticky — vývoj zpomalit nebo přesměrovat.
Havel, OF i vláda zásadní otázku podcenili
Je však třeba zůstat opatrný. Ani případné referendum by automaticky federaci nezachránilo. Slovenská politická reprezentace byla v té době silně motivována k posílení státnosti a federální instituce už vykazovaly známky paralýzy. Přesto řada politologů upozorňuje, že Klausova ochota přijmout rychlé rozdělení významně snížila šanci na hledání mezistupně mezi centralizovanou federací a úplným rozpadem.
Důležitou roli samozřejmě sehrál i Vaclav Havel
Dalším často diskutovaným bodem je tempo událostí. Od voleb v červnu 1992 k zániku federace uplynulo pouhých šest měsíců. V historickém měřítku šlo o mimořádně rychlý proces. Klaus argumentoval nutností politické jasnosti a odmítal dlouhé ústavní experimenty. Kritici však tvrdí, že právě tato rychlost uzavřela prostor pro širší veřejnou debatu i pro kreativnější institucionální řešení. „Otázka zní, jestli bylo nevyhnutelné, aby se Československo rozdělilo. Já nevím. Já jenom vím, že tehdejší dominantní politická síla, to jest Václav Havel, Občanské fórum a federální vláda, tu otázku velmi podcenili, ignorovali,“ uvedl například bývalý šéf ODA Jan Kalvoda.
Odmítl hledat třetí cestu
V čem tedy může spočívat „osudová chyba“? Nikoli v tom, že by Klaus rozpad Československa sám způsobil, to by bylo historicky nepřesné. Spočívá spíše v jeho strategické volbě: v ochotě relativně rychle akceptovat binární logiku „funkční federace, nebo rozdělení“ a v rezignaci na důkladnější hledání třetí cesty. Tím podle části odborníků výrazně přispěl k tomu, že se rozpad stal nejrychlejším a politicky nejsnazším řešením.
Jak by se dějiny mohly vyvíjet, kdyby se Klaus rozhodl jinak? Nejstřízlivější scénář nepočítá se zázračným zachráněním federace na desítky let. Realističtější úvahy pracují s možností, že by se proces rozpadu zpomalil. Referendum mohlo oddálit rozhodnutí, konfederativní model mohl na čas stabilizovat vztahy a delší vyjednávání mohlo změnit podobu rozchodu. Československo by možná nezaniklo k 1. lednu 1993, ale například o několik let později a za jiných podmínek.
Klausův „patent na rozum“
Na druhé straně nelze přehlédnout argument, že rychlé a pokojné rozdělení předešlo scénářům, které v té době nebyly v postkomunistické Evropě neznámé. Stačí připomenout krvavý rozpad Jugoslávie. I proto část historiků hodnotí Klausův postup jako tvrdý, ale pragmatický.
Debata o „osudové chybě“ tak zůstává otevřená. Nejde o to, že by existovala jednoduchá cesta k dlouhodobému udržení federace. Asi ne. Zároveň však platí, že konkrétní politická rozhodnutí z léta a podzimu 1992 výrazně zúžila prostor alternativ. Václav Klaus v tomto procesu nehrál jedinou roli, ale hrál roli klíčovou. Jeho chybou bylo, že rozhodoval „sám“. Ostatně, i následující roky ukázaly, že Václav Klaus zkrátka má pocit, že vlastní „patent na rozum“.
Právě proto se jeho postup stal předmětem sporů, které přetrvávají dodnes. Nejde o jednoduchý příběh jedné chyby, ale o složité rozhodování v době, kdy se střední Evropa rychle přepisovala. Přesto lze s jistou mírou oprávnění říci, že v rozhodujících měsících roku 1992 padla volba, která uzavřela některé jiné možnosti vývoje. A právě v tomto smyslu lze Klausův krok označit za osudový.
Zdroje: autorský článek s využitím
