Hlavní obsah
Názory a úvahy

Zbrojní průkaz, zbraně a přezkušování. Nic se nemá přehánět

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: https://www.pexels.com/

Náš trenér zažil ještě padesátá léta a z legrace říkal: „Všichni jste vojáci Stalinovi. Až ten zavolá, naskáčete do zákopů a budete rádi, že umíte, co umíte.“ A máte kliku, že nežijete v Rusku, kde vždy platilo „Zbraně a boty máte u nepřítele“.

Článek

Často čtu články a úvahy o tom, jak je nutné zakázat či omezit zbraně mezi lidmi a jak je vlastně společensky nebezpečné nebo minimálně nevhodné, pokud chce někdo vlastnit zbraň a není zároveň voják nebo policista. Že by takový člověk měl být nejlépe každý rok přezkušován a měl by ho pořádně prověřit nějaký psycholog. Pokud nebude zájemce „normální“ na jedničku s hvězdičkou, tak mu raději žádnou zbraň nedovolit. Určitě je nevyzrálý a má jen klukovské touhy nosit „bouchačku“, protože to viděl v kovbojce. Pokud někdy navštívil psychologa, tak je vše zřejmě automaticky skončeno. Takové úvahy jsem četl a musím říct, že se mne poměrně dotkly. Čiší z nich, že věc hodnotí někdo, kdo s ní nemá zkušenost a pořádně to nepromyslel, což je vždy špatně.

Myslím si, že majitel zbrojního průkazu není člověk druhé kategorie a měl by mít nárok na stejnou lékařskou péči, jako všichni ostatní. Neměl by se bát navštívit odborníka jakéhokoliv druhu s obavou, že ten mu raději hned preventivně zablokuje to, co má rád, aby nic nezanedbal. Jediný výsledek bude, že nikdo odborníka nenavštíví a to je naprosto špatně. Propojené registry jsou v pořádku. Důležité je vyhodnocení. Pokud se v rámci hysterie bude oprávnění všem hned brát, aby se nic nepodcenilo, jediný výsledek podle mne bude, že lékaře nikdo nenavštíví. Pro majitele zbrojních průkazů pak přestává existovat možnost řešit jakékoliv osobní problémy, protože jsou okamžitě stigmatizováni a přicházejí o všechno. To, co bych rád viděl jako cíl, je lékař, který opravdu pečlivě zváží, zda je problém natolik závažný, že je nutné oprávnění zrušit. Mám ale velkou obavu, že to sklouzne k tomu, kdy se preventivně komukoliv, kdo navštíví manželskou poradnu, zabaví zbraň.

Problém, proč jsme se posunuli na novou úroveň v rizicích, osobně vidím v tom, že se ztrácí úcta k lidskému životu. K jakémukoliv lidskému životu. Bez nálepky. Když si zapnu televizi, často vidím záběry, jak nějaké nešťastníky té či oné válečné strany někdo bez milosti vraždí. Je to v rámci zpravodajství v jakémkoliv čase a asi jsem jeden z mála, kdo to vždy vypne, že tohle opravdu ne. V tuto chvíli je běžným přístupem nulový soucit s konkrétním člověkem, jen fandění té či oné straně. Někdy je video s upozorněním, někdy kostičkované. Dokonce je to občas prezentováno jako žádoucí, pokud je to nepřítel a vyjadřuje se o obětech pohrdavě až sadisticky, někdy statisticky. Dokážu to pochopit, je válka. Ale společnost jako celek tím hrubne a ty náchylné to zasáhne více. Neustále nějací detektivové řeší mordy a je nám to prezentováno jako samozřejmá věc. V jedincích, kteří nemají zábrany od přírody, může podle mne tato masáž probudit ledacos. Jsou ovlivnitelní. Mohou to považovat za normální. Pokud je problémový člověk inteligentní, přetvařuje se a vymyslí si alternativní osobnost a postoje, tak je to i při případných testech velký problém. Není to o zbraních, je to o lidech. A psychopati i jiné poruchy se vyskytují statisticky. Podle mne je spíše problém společnosti, jaké jim dává podněty a kde jsou hranice normálnosti.

Jako absurdní mi přijde, že to, co je naprostý extrém, tak má postihnout ty slušné, kteří vše dodržují a rizikem nejsou, spíše naopak. Přitom je zjevné, že pokud by pachatel nesehnal zbraň oficiálně, sehnal by ji za částky, které byly uvedeny, i jinak.

Střílím celý život závodně a zbraň mám i pro osobní ochranu. Po nocích často pracuji v problémových lokalitách a pohybuji se i v končinách, kde se pomoci opravdu nedovoláte. Proto mne dost trápí články dehonestující majitele zbraní z pera lidí, kteří jen zastávají určitý názorový proud a snaží se v rámci nějakých idejí omezovat své bližní.

Závodně střílím čtyřicet let. Ještě za socialismu, abych vůbec směl mít doma malorážku, tak jsem musel ve střeleckých závodech vystřílet druhou výkonnostní třídu. Na padesát metrů se myslím ze šedesáti výstřelů asi 40× trefit přesně doprostřed terče. A předvést to jen při okresních nebo krajských přeborech, jinak to nikoho nezajímá a nezapočítá se vám to. Dalo to jen pár lidí, kteří trénovali s puškou doma „nasucho“ (bez závěru) den co den celý rok a tréning co tréning 2× týdně vystříleli na střelnici vždy minimálně krabičku nábojů, někdy dvě. Prostě lidé, které to baví, rozhodně to nedělají pro frajeřinu, ale je to pro ně výkonový sport. A také mají rádi ten pocit, že sice nejsou samý sval jako jiní, ani nechodí všude s pěti kamarády, ale vědí, že když by přišlo tvrdé na tvrdé, tak že dokážou na třicet metrů s jistotou zhasnout výstřelem komukoliv cigaretu. Samozřejmě jsme to dělali jen z legrace a tím, že se ta cigareta dala na klacek zabodnutý do země. Ale člověk měl jistotu, že to zvládne a skutečně ho to hřálo. Mít totiž zbraň, se kterou neumíte, je alespoň z mého pohledu o ničem.

Trénovat, trénovat, trénovat. Krabička 50 nábojů stála dvacet korun. Svazarm na ni přispíval, takže jsem ji měl za deset. Za tréning byla vždy pryč. Žádné zaměřovače, jen dioptr (okruží a muška) nebo otevřené hledí. Střelba ze stoje, z kleče, z leže, vždy dvacet ran. Kožené řemeny od těžké zbraně, vaťák pro utlumení vlivu chvění těla na zásah. A hlavně, obalit nervy tukem chlebem se sádlem, solí a cibulkou, tehdy nejlevnější jídlo, než člověk přijde na řadu.

Když jsem byl starší, tak jsem se na střelnici vyloženě těšil. Každá rána vám uvolní hlavu od stresu, nějakých pracovních myšlenek, desetkrát to kopne a jste někde jinde. Směs zvědavosti na zásah, kdy je to trošku loterie, zafouká vítr, vše je jinak. Je to lepší než lecjaká meditace. Bum bum bum, čistá hlava.

Později, když se mi trochu zhoršil zrak a pidipuntík na 50 metrů už byl moc malý, aby se člověk strefil přesně, tak jsem přešel na pistoli. Střelbu na figuru na 25 metrů. Ne tak jako v amerických filmech. Ale figura, která se otočí sěrem k vám na pár sekund a zase se sklopí. Adrenalin, opravdu fajn relax. Každý výstřel pěkně kopne. Kdo to strhne (že mačká spoušť silou), má to v bílém poli místo v terči. Opravdu kvalitní střelec přesně netuší, kdy vyjde výstřel, je to plus mínus pět sekund u pušky. U pistole dvě. Vydechnout, zadržet dech, nedýchat, zklidnit ruku, zvyšovat tlak na spoušť a prásk. Žádné tlumiče, žádné lasery, jen vy, běžné světlo a terč. Tréning skončil, když zašlo sluníčko.

Náš trenér, který zažil ještě padesátá léta, nám z legrace říkal : „Kluci, všichni jste vojáci Stalinovi, až báťuška zavolá, budete čučet a budete rádi, že umíte, co umíte.“ A to buďte rádi, že nežijete v Rusku, kde vždycky platilo „Zbraně a boty máte u nepřítele“. Brali jsme to jako zvláštní formu směsi motivace a vtipu. Musím přiznat, že mi shovívavý úsměv na tváři zamrzl až v posledních letech, kdy jsem si uvědomil tu pravdivost toho všeho, co ten dávno mrtvý chlap říkal.

Stárnu a stárnu a koukám, jaké mají všichni vymazlené pistole a Gloky, které jsou pro mne něco jako scifi. Jsem odchován klasickou školou a mám svým způsobem hrdost na to, že co neumí technika, to dotáhne člověk. Jsem schopen střílet i z „kopyta“ jakéhokoliv typu. Mám techniku rád, mám zbraně rád, ale mám samozřejmě hrůzu, aby se nikdy nedostaly do ruky dětem. To mne vždy drtí, když něco takového čtu a samozřejmě je všechno v trezoru a chladnou ocel si sebou beru jen tehdy, když mne práce zavane někam, kam bych za normálních okolností jen tak nikdy nešel. Prostě se pak nebojím. Jasně, že bych to nevytáhl nikdy jako první, kdyby byla jakákoliv šance utéct. Jsem rozumný, klidně si nechám nakopat, hlavně ať není žádný incident. Velmi dobře vím, že jak se ve vzduchu objeví pistole, musí se z ní střílet, protože od toho okamžiku je člověk regulérní terč. Tak nás to učili před zkouškami. Neexistuje pistoli někomu ukazovat, dokud ji nechci použít. Zbraň se nosí skrytě a střílí se z ní jen na střelnici. Zkoušky jsem měl za plný počet bodů, jsem disciplinovaný a hlavně nikdy v životě zbraň proti člověku použít nechci. Pokud nebudu chránit holý život a nebo majetek, ale tam bych to snad ani také nepoužil. Jen k ochraně života.

Zkrátka znám přesně znění zákona a vím, co smím a co ne. A tím se také řídím. Proto mi vadí ten začínající hon na majitele zbraní. Protože mám strach ve smyslu „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Že jde jen o další tažení proti svobodám a jistotám jednotlivce. Také vím, kdo studuje psychologii a určitě nechci urazit ani zobecňovat, ale z mých známých to byly nejztřeštěnější existence, které primárně řešily tímto tématem své vlastní problémy. A sám mám celkem hrůzu z toho, když tyto dámy, které mám celkem rád a jsme i nadále přáteli, ale znám jejich pubertální období, jak byly divoké a nestabilní, tak ony dnes hodnotí druhé a vystavují posudky. Třeba jsou korektní, ale jsou to pořád jen lidé. Nyní se však schyluje k tomu, že se naprosto bezproblémový člověk dostane k někomu, kdo má nějaké předsudky k jeho názorům či postojům nebo si jinak nesednou, či se test nepovede. „Odborník“ z něj pak udělá pacienta a sebere mu to, na čem mu opravdu záleží. Co si celý život hýčká a co potřebuje i k práci.

Přijde mi to tak trochu jako z filmu „Doktor Živago“, kde proletariát brakuje dům a soukromí hlavního hrdiny a krade mu balalajku, se kterou má spojeno půl života. To je velmi kruté a bezvýchodné, když vám někdo bere vaše věci, zabavuje je a zakazuje je mít. A nějaké razítko odborníků, kteří vidí riziko ve všem a v každém, to se sežene vždycky. Když se to dobře nastaví, že někdo ručí za každého, komu dá povolení, bude těch povolení logicky naprosté minimum. Nikdo nebude riskovat a každý odborník se bude maximálně krýt. A poslání k odborníkovi bude rozsudek. Nic nepůjde. Nebo vznikne zase království úplatků.

Mají rozhodovat psychotesty, které jsou podle mne asi tak relevantní, jako hodit si korunou. Mám za sebou rozvod a mohu říct, že mi vytřela psycholožka zrak testem, kde byla každá odpověď špatně, nedalo se odpovědět správně. Podle mne není psychologie exaktní věda. Testy se dají naučit, spousta lidí se až do afektu jeví v pořádku, téměř každý se do testu snaží dělat lepší a odpovídat „správně“. Odpověď na test není sken mozku. Nikdo neví, co si ten člověk myslí doopravdy. Kolik psychopatů už nejrůznějšími testy prošlo. Příklad testu je třeba ten, kdy se vás někdo zeptá, jaké máte rád barvy a pak z toho odvodí, že máte sklony k násilí, když se vám líbí červená. K depresi, když černá. Musíte se to naučit předem, že například zelená je správně. Ten test se opravdu používá k některým posudkům. Pro pobavení je to možná fajn, ale aby vám zakázali zbraň a pak vás roztrhali něčí rotvajleři (viz dnešní článek v novinách "běžce roztrhali uteklí psi") nebo vás někde pod viaduktem někdo umlátil pro zábavu (stalo se to tady, partička, lidi, kteří nemají co ztratit), to mi opravdu přijde jako silné kafe. Potřebuji mít právo se bránit. Neživím se jako psycholožka, které se u stolu v její kanceláři zřejmě nic nestane a do práce i domů jede metrem ve špičce. Ale to ona nepochopí. A tím spíše, že mám nějaký svůj názor a jsem samostatný, tak jsem určitě pro společnost vadný a vysolí nějakou diagnozu, jasně to vidím. Nelíbí se mi to. Zase jsem někomu vydán na milost a nemilost. Po převratu jsem kdysi doufal, že to už navždy končí a člověka už žádná domovní důvěrnice ani nikdo jiný vydírat nebude. Chvilku to tak i vypadalo.

S touto logikou bude časem zakázáno snad i vlastnit auto na benzín. Pak brýle ze skla či kapesník z látky. Nadsázka. Doufám, že to ještě dlouho nepřijde. Ale víte, co tím myslím.

Přece tu nechceme mít korupci jako na východě, kde každý, kdo něco chce, je jednak podezřelý a pak bezbranný a neomezeně závislý na někom mocném. Ten když řekne ne, tak vám spadne život a věci, na kterých vám záleží. To všechno už tu bylo za socialismu. Chtěl jsem být dýdžej, musel jsem absolvovat nesmyslné zkoušky z vážné hudby. Na všechno a všude komise a „odborníci“. Jakmile se jim cokoliv nezdálo, nelíbil jste se, nebyly sympatie, neprošel jste. Komu na čemkoliv záleželo, ten musel být ve straně, aby měl šanci si stěžovat a bránit se. Aby se ráno neprobudil a neměl to, co má rád, najednou zakázané z něčího rozmaru. Ve straně jsem nebyl a toto jsem mnohokrát viděl. Každá ideologie je dobrá záminka k vydírání bližních. Když jeden člověk rozhoduje o druhém, jak bude žít a co bude dělat, místo aby si byli rovni, pak je něco špatně.

Všechno už tu bylo. Jakékoliv selhání systému obrátit proti lidem. Po Hepnarové také nezakázali v Praze nákladní auta. Jasně, nemohli. Ale také nehnali každého řidiče na psychotesty. Já bych proti psychotestům vcelku nic neměl, ale řeknete jednu větu špatně a jste v loji. A hodnotí vás někdo, kdo tu pistoli doma nemá a neví o tom nic a nikdy ho to nezajímalo. Bude pod vlivem toho, že je potřeba, aby těch lidí, kteří projdou, bylo co nejméně. To je to, co mi vadí.

Jsme jenom lidé a lidé neustále chybují. Stačí se podívat na moderní dějiny. Tak snad zvítězí alespoň tentokrát rozum.

Zdroje :

https://hlidacipes.org/tomas-sokol-nechte-nam-zbrane-dali-jsme-si-na-ne/

https://hlidacipes.org/jan-urban-ozbrojeny-jedinec-bez-potreby-obrany-spolecenstvi-je-jen-zbytecny-trubec/

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/pescara-kovachova-masova-strelba/r~b53d85b8bf6f11ee93abac1f6b220ee8/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz