Článek
ADHD dítě je nejšťastnější človíček na zemi. Je odvážné, prosadí si své, okolí, myslím to široké, rodiče a prarodiče, učitelé, psychologové, lidé v tramvaji, v bazénu, v kině, v obchodě to dítě v davu rozezná.
Takové dítě z ničeho nic skočí do rybníka, zabočí s kolem, koloběžkou, odrážedlem z chodníku do silnice. Soudní znalci pak hledají viníka.
Rodiče? Znám několik maminek, geneticky „čistých“, které si neustálým dohledem, téměř beze spánku, přivodily i rakovinu, obvykle prsu vyčerpáním.
Obvykle, ba velice často, je dítě ,úrazový typ', bezprahově se pohybuje, poskakuje, leze, šplhá, divoce jezdí, až po vozidla, sjíždí neskutečné terény na lyžích.
Rodiče chodí po dětských odděleních v nemocnicích, dítě konejšit, utěšovat. Mají výčitky že mohli udělat přece jen víc pro dítě, až do sebezničení, sebepoškozování. Doma trpí sourozenci, práce, babička i děda. Ti probírají rady na internetu, obvolávají dětské lékaře, poradny, speciální pedagogy, velmi často na úkor zdraví všech. Dítě má vrozené, genetické vlohy a ty nevyoperujete. No a ty výchovné? Nuž, asi moc s tím nenaděláme, abychom mu nevyoperovali štěstí a radost, které on sdílí celý život.
