Článek
Jak už napovídá název textu (ke kterému mě inspiroval např. tento zajímavý a hodně osobní článek ), ADHD (tedy Porucha pozornosti s hyperaktivitou, která je definována jako „neuro-vývojové onemocnění způsobující obtíže se soustředěním, přizpůsobením aktivity a zvýšenou impulzivitou“) není žádná legrace. A už vůbec nejde jen o výmysl neposlušných dětí a jejich neschopných a líných rodičů, kterým se vymkla výchova z rukou a oni si nyní potřebují své selhání nějak ospravedlnit. Sice se pořád najdou lidé (a někdy bohužel i z řad pedagogů, nebo nedej bože dětských psychologů), co budou tvrdit opak, ale to se ošklivě pletou. Děti, které touto vážnou diagnózou skutečně trpí, to nemají vůbec jednoduché a na ně i na jejich nejbližší okolí je kladen tak obrovský tlak, že si to zdravé rodiny jen stěží dokážou představit. Navíc nad nimi visí doslova „Damoklův meč“ v podobě rizika, že se jejich ADHD může při špatném přístupu proměnit v závažný doživotní hendikep, který jim do budoucna zkomplikuje i ty úplně nejběžnější činnosti. JENŽE…
Ačkoliv je tohle všechno už dávno všeobecně známou věcí a situace se v posledních cca patnácti letech neskutečně zlepšila a zpřehlednila (a to jak na poli odborné pomoci, tak i řádné výuky), pořád se bohužel najdou i rodiny, kde je ADHD silně podceňováno. Nebo dokonce, a to je snad ještě ten horší případ, zneužíváno právě k tomu, o čem jsem se zmiňovala v prvním odstavci… Jako výmluva pro totální rezignaci na jakoukoliv výchovu, potažmo i vzdělávání. Ještě jednou přitom zdůrazňuji, že obecně vzato, je aktuální situace kolem dětí s ADHD nesrovnatelně lepší, než tomu bylo ještě relativně nedávno a že spousta jejich rodičů o své ratolesti obětavě pečuje a opravdu se snaží, aby jim v jejich nelehké situaci pomohla. Ale i tak se pořád najdou výjimky. A není jich ani zdaleka tak málo, jak by si každý slušný pedagog či dětský psycholog, kterému záleží na tom, aby z každého dítěte (bez ohledu na jeho schopnosti a předpoklady) vyrostl spokojený dospělák, který bude mít co nejsnadnější a nejpříjemnější život, přál. Konkrétně se já i mnozí mí kolegové neustále potýkáme se třemi základními skupinami problémových rodičů, které se v případě dětí s diagnostikovanou ADHD mohou objevit (o těch stále nediagnostikovaných, na kterých je jejich problém na první pohled znát, ale jejich rodiče se ani za boha nedají přesvědčit, aby s nimi zašli za odborníkem, se nyní zmiňovat nebudu, protože to by bylo na samostatný článek) …
1) Naše dítě má ADHD? Tak to už se ani nemusíme snažit ho učit a vychovávat, ne?
Zdá se až neuvěřitelné, že i dnes, v době internetu, který představuje prakticky neomezený zdroj vědění, mezi námi stále žijí rodiče dětí s ADHD, kteří si nedokážou (nebo nechtějí) zjistit ani ty nejzákladnější informace o tom, co to ADHD vlastně je, jak se projevuje a jak je třeba s ním u dětí zacházet. Bohužel tomu tak ale je, přičemž zmiňovanému druhu rodičů jsou k ničemu i odborné rady a nabízená komplexní podpora ze strany všemožných psychologů, poradců a asistentů, protože ji pouští jedním uchem tam a druhým ven (v horším případě ji rovnou odmítají). Takoví rodiče, jakmile slyší „ADHD“ (případně i další diagnózy jako je třeba dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie atd), okamžitě házejí flintu do žita a začínají své děti vnímat a prezentovat jako nevychovatelné a nevzdělatelné. Už se s nimi vůbec o nic nesnaží, veškeré jejich neúspěchy omlouvají a dávají jim prakticky neomezenou volnost.
A přitom ADHD vyžaduje přístup přesně opačný! Takové děti nepotřebují „volnou výchovu“ ale naopak jasně vymezené hranice i časový harmonogram, který jim pomáhá se soustředit a cítit v bezpečí. A pokud jde o jejich vzdělávání, je potřeba být sice trpělivý a empatický, ale také důsledný. Musíme dbát na to, abychom je nepřetěžovali a nekladli na ně nereálné nároky, ale ani nesmíme zbytečně podceňovat jejich schopnosti a ulevovat jim i tam, kde to není nutné. Zbytečně by pak hrozilo, že zakrní a přestanou se snažit (případně začnou svých úlev zneužívat). Taková cesta jim může zlomit vaz a demotivovat je natolik, že skončí někde u: „Mám ADHD, takže stejně nikdy nic pořádného nedokážu“. A to by si o sobě nemělo myslet žádné dítě! Tohle všechno ale výše zmiňovaní rodiče nevidí, nebo spíš nechtějí vidět, protože jim to buď přijde zbytečné, nebo to dokonce berou jako fajn výmluvu, proč se svým dětem tolik nevěnovat. A aby toho nebylo málo, na jakoukoliv kritiku takového přístupu reagují agresivně a ohánějí se tím, že jejich děti za nic nemůžou. Mají přece „papír“ a proto je třeba jim mnohé prominout a v mnohém ulevit (což samozřejmě je, ale opravdu ne stylem „nic po něm nemůžete chtít, vždyť je nemocné“).
2) Naše dítě má ADHD? No, ono to nebude zase tak horké!
Druhým, stejně závažným problémem jsou rodiče dětí s ADHD, kteří nevěří, nebo si odmítají připustit, že je stav jejich dítěte vážný a nejde jen o něco z čeho „vyroste“ a co se „samo srovná“. Opět mi hlava příliš nebere, jak je to v dnešní době, kdy už tato porucha dávno není masově zpochybňována ani bagatelizována, vůbec možné, ale skutečně jsem se s takovými případy už osobně setkala (a dle tvrzení kolegů to nejsou žádné bílé vrány). Takoví rodiče vysílají do světa nejisté, zakomplexované děti, které místo toho, aby se naučily se svým hendikepem pracovat, získávají pocit, že prostě nejsou dost dobré. A přitom by mohly v ledasčem vynikat, ale tváří v tvář znevažování jejich potíží ve stylu „ty to dáš, jen se musíš víc snažit“ se budou cítit jako úplní nýmandi, protože takové dítě to prostě „nedá“, i kdyby se usnažilo k smrti. Stejně jako někdo se zlomenou nohou prostě neuběhne maraton, dítě s ADHD v určitých oblastech nikdy nebude stačit svým zdravým spolužákům. Je proto potřeba mu v tom pomoct a podpořit ho, aby těch úspěchů dosáhnout mohlo. Ne ho v tom nechat vykoupat.
Jako třešnička na dortu se pak jeví rodiče, kteří sice jsou ochotní uznat, že má jejich dítě s ADHD opravdu velký problém, ale poté, co je jim doporučena medikace, couvnou a léky odmítnou s tím, že „do dětí nebudou cpát chemii, když to určitě půjde zvládnout jinak“. Někdy to jinak skutečně jde, ale někdy už opravdu nezbývá jiná možnost. A i když se samozřejmě může stát, že dítěti léky nesednou a pak je zcela na místě chtít medikaci změnit, nebo dokonce úplně vysadit, mám osobní zkušenost se spoustou dětí, které s léky problémy vůbec neměly, a přesto jim je rodiče po čase přestali dávat. Příklad z praxe (tedy spíše z mé vlastní širší rodiny): Devítiletá dívenka trpící opravdu silným ADHD při němž např. není schopná ani číst s porozuměním, protože má problém s delšími slovy (prostě neudrží pozornost déle než na jednu, maximálně dvě slabiky). Po nasazení medikace u ní došlo k markantnímu zlepšení, a to jak doma, tak v kolektivu i přímo ve škole při vyučování. Jenže ouha… Rodiče se rozešli, holčička pendluje mezi nimi, občas si léky u jednoho z nich zapomene, někdy je dokonce vůbec nestihnou nechat napsat či vyzvednout… Zkrátka to holka zobe jako lentilky a její stav je díky tomu ještě daleko horší, než byl na začátku (navíc s velkým rizikem, že i kdyby se vrátila k pravidelnému užívání, už se znovu ideální stav navodit nepodaří). A to je opravdu smutné a zbytečné.
3) Naše dítě nemá ADHD? A… nemohlo by ho náhodou mít?
Třetí a poslední skupina rodičů dětí s ADHD… nemá děti s ADHD. Že je to protimluv? Je i není, protože oni je sice v reálu nemají, ale papírově ano. Jinými slovy, podařilo se jim narazit na nějakého toho „pseudo-odborníka“, který se nechal přemluvit, aby jejich dítěti tuto diagnózu neprávem přiřkl a tím pro něj získal výhody, které z ní plynou. A ne, opravdu nejde jen o teoretický problém, protože ve skutečném světě by přeci žádný soudný rodič dobrovolně nenechal své dítě lživě „ocejchovat“ tak vážnou a omezující diagnózou. Bohužel, nechal. Opět mluvím z vlastní zkušenosti, kterou vám potvrdí většina pedagogů. Takoví rodiče bohužel existují a defacto jde o jakousi podskupinu oněch mylně informovaných rodičů z prvního bodu, kteří se domnívají, že dítě s ADHD rovná se dítě, kterému již není třeba se věnovat, protože na poli výuky i výchovy je dávno ztracené (a jako bonus to nikdo nemůže vyčítat ani jemu ani jeho rodině, protože „ono je přece nemocné“).
Bohužel však mají oproti rodičům z prvního bodu tu „smůlu“, že jejich problémový potomek kýženým ADHD netrpí, pouze je zanedbaný nebo má nějaké jiné potíže, které se jim však nechce odhalovat ani řešit. Takoví rodiče umí být velice neodbytní, pokud jde o získání toho správného „razítka“ a když se k tomu přidá ještě takový nezkušený, nedbalý, podplacený či známý psycholog, který se nechá ukecat, další „šťastný“ pacient s ADHD je na světě. Možná by se ale spíše slušelo napsat „nešťastný“, protože jakkoliv pro něj můžou být všechny výchovné i vzdělávací ústupky příjemné, ve výsledku mu nesmírně škodí, protože akorát prohlubují jeho stávající problémy. Pedagogové navíc téměř vždy odhalí, jak to s tím jeho ADHD ve skutečnosti je a čím bude starší, tím spíš se to dozvědí i jeho spolužáci a budou mu akorát závidět nezasloužené úlevy. Jak moc bude takové dítě oblíbené v kolektivu asi nemusím říkat, o jeho znevýhodnění do budoucna nemluvě. Jeho rodičům to za to však nejspíš stojí a naneštěstí neexistuje páka, která by jim zabránila mu kvůli svým vlastním zájmům zkomplikovat život.
Takže abych svůj dnešní text nějak uzavřela, tak všechny tři výše zmíněné skupiny rodičů by se měly hodně rychle vzpamatovat a začít být svým znevýhodněným dětem skutečnou oporou, kterou tak moc potřebují. A pokud je třeba o nich mluvit a diskutovat, aby jim došlo, že dělají něco špatně, pak měl můj dnešní článek smysl. Všichni ostatní rodiče dětí s ADHD, kteří jim tou oporou jsou, dělají, co můžou, spolupracují s odborníky, zjišťujíc si stále nové a nové informace a celkově se prostě s diagnózou svého dítěte snaží co nejlépe vyrovnat, si naopak zaslouží obrovský obdiv a chtěla bych jim ho tímto textem vzdát. A ukázat jim, že i když třeba občas chybují, nebo mají pocit, že nedělají dost, je to jen iluze a neměli by být na sebe tak tvrdí. Jak vidíte, může být daleko, daleko hůř…
