Článek
Rok se s rokem sešel a už zase se k nám mílovými kroky blíží léto. A léto znamená především období dlouhých, dvouměsíčních prázdnin. A prázdniny zase znamenají tuny různých pobytových i příměstských táborů, sportovních i uměleckých soustředění a ozdravných či jakýchkoliv jiných pobytů a akcí pro děti, které je během tohoto „prokletého“ období (kdy si školská zařízení drze dovolují nefungovat), nutné ohlídat a zaměstnat, aby se ulevilo jejich rodičům a prarodičům.
A přesně to je důvod, proč píšu tento článek, protože řekněme si to na rovinu… Doba je zlá! Zlá pro nás všechny, kteří se hlídáním těchto dětí zabýváme (a prosím vás, když píšu „hlídání“ znamená to pochopitelně i jejich zabavení a rozvíjení, ne jen prostý dozor, kdyby mě někdo náhodu chtěl chytat z slovo), protože hlídat mnohé z nich, to je fakt za trest (a ty ostatní, u kterých je to vzájemná radost a pohoda to nevytrhnou, protože je jich rok od roku méně)! Víme to my (učitelé, vychovatelé, asistenti, vedoucí kroužků, trenéři, táboroví vedoucí atd.) a vědí to pochopitelně i jejich rodiče. Konec konců, oni jsou většinou ti první, kteří to zjistí, byť málokdy je to pro ně signál něco ve svém přístupu k nim změnit, protože to je buď moc pracné, nebo to málo odpovídá moderním rodičovským trendům.
A právě na posledně jmenované bych ráda tímto textem apelovala, protože jejich postoj k veškerým druhům odborného hlídání jejich potomků, je skutečně tristní (a to samozřejmě po celý rok, protože úplně stejná pravidla platí i pro jejich hlídání ve školkách, školách, družinách či na kroužcích, ale to je nám asi všem jasné a ty prázdniny jsou přeci jen nyní aktuálnější a „palčivější“ téma). Jako by jejich zdravý úsudek zastírala jakási milosrdná mlha, která jim velí věřit, že „sice jsem tu výchovu moc nezvládnul a dítě je postrachem pro okolí, ale našel jsem mu super tábor a tak všechno bude OK“. Ale ono možná nebude… A možná by bylo fajn s tím počítat (nebo ještě lépe, s tím něco včas udělat).
Jak už totiž naznačuje název článku, jde mi konkrétně o nerealistická očekávání těchto zmiňovaných rodičů stran bezpečí jejich dětí. Jinými slovy, tito otcové a matky samozřejmě vědí, že jejich děti jsou nevychované, svéhlavé, těžko zvladatelné a nerespektují prakticky žádná pravidla… Ostatně jak by taky mohli nevědět, že? To oni sami je takto (ať už záměrně, nebo nedopatřením) „vychovali“ a sami za to také denně platí tu nejvyšší cenu, protože právě v jejich řadách se „líhnou“ ti věčně vyšťavení, nervózní a společností prý nedocenění rodiče, líčící své mateřské a otcovské povinnosti jako tu největší dřinu na světě ze které padají únavou a současně šílí z psychického vyčerpání (a o nějakém vlastním životě, koníčcích, odpočinku či dokonce seberealizaci si můžou nechat leda tak zdát). Přesto přese všechno jsou ale zcela zarytě přesvědčení o tom, že „když své dítě svěřím odborníkům, kterým jsem za jich práci zaplatil/a, mám nezadatelné právo předpokládat, že se mi dítě vrátí domů živé a zdravé a pokud to tak nebude, je to chyba všech ostatní, jen nikdy ne moje“. Jenže to je bohužel omyl…
Nebo bych možná spíše měla napsat, že je to „záměrný sebeklam“, protože tito lidé někde hluboko uvnitř pochopitelně moc dobře vědí, že pokud se něco takříkajíc „podělá“, bude to i jejich vina. Jen si to odmítají přiznat. A přitom jsou ti první, kterým je jasné, že udržet jejich děti dál od malérů a nebezpečí je prakticky nemožné a to i pro ně samotné (proto jsou konec konců takovíto rodiče na dětské úrazové pohotovosti a chirurgii jako doma a důvěrně znají všechny posádky sanitek v okrese). A taky vědí, že jediný způsob, jak tyto pomyslné misky vah alespoň trošičku naklonit na svou stranu a předejít malérům dříve, než k nim dojde, je mít svého potomka (potomky) 24/7 neustále pod dozorem (tj. nejen vědět co, kde, s kým a jak dělají, ale být pro jistotu nejdále metr od nich, napružení a neustále ve střehu, nonstop připravení okamžitě fyzicky zasáhnout), což pochopitelně není v silách a možnostech žádného odborníka pracujícího naráz i s dalšími dětmi (o chůvě, kterou si dotyční rodiče platí pouze ke svému dítěti/dětem tu nemluvíme). Přesto očekávají nemožné a jsou dotčení, uražení, šokovaní a zděšení, když se nemožné nekoná a oni jsou konfrontováni s tím, že jejich dítě se jim bohužel domů tak úplně zdravé nevrátí. A to je hrozně špatně…
A ne, není to ode mě žádný alibismus ani snaha hodit vinu na někoho jiného, usnadnit si práci a zbavit se zodpovědnosti. Fakt ne! Je to prostě krutá realita a zákon džungle. Osobu jakéhokoliv věku, které můžete stokrát opakovat, jak se má a nemá chovat a co smí a nesmí a ona to přesto ignoruje, nebo dokonce dělá pravý opak (a je fuk zda záměrně z vlastní arogance a nadřazenosti nebo nechtěně z rozjívenosti a nesoustředěnosti) prostě není možné udržet v bezpečí! NENÍ! Tím spíš, když je to malé, neposedné dítě. To byste ho museli zavřít do klece metr na metr a i pak by si nejspíš našlo způsob, jak si uvnitř té klece ublížit. Ale to nesmíte. A tak mu dáte volnost. A jakmile to uděláte a ono bude byť pár minut odkázáno jen na sebe a své vlastní činy, je to pro něj i pro vás, jakožto jeho dozor, konečná. Takové dítě neochráníte před žádnou z nástrah, které na ně v létě číhají (od úrazu při sportování, přes rvačky v novém, různorodém kolektivu až po tonutí a další nebezpečí týkající se vodních hrátek) ani v padesáti procentech případů. Natož v oněch takřka nedosažitelných devadesáti, s nimiž jeho rodiče napevno počítají, protože „od toho jsou tam přece placení odborníci“ (pokud se někdo diví, proč nepíšu sto procent, tak těch zbývajících deset snad i ti největší „naivové“ berou jako daň na neovlivnitelné situace řízené samotným osudem, nebo chcete-li smůlou).
A je mi jasné, že se teď na mě snese vlna kritiky, protože… „s nehodami se přece musí předem počítat a předcházet jim“ a „odborníci mají být školení, aby si poradili“ a podobně. ALE… ruku na srdce… vážně si myslíte, že když dítě neposlechne ani vlastní rodiče v domovském prostředí, má někdo jiný šanci jen proto, že je "odborník"? Těžko. A i kdyby se takový člověk stavěl na hlavu, naklonoval, naučil ovládat magii á lá Harry Potter, nebo se nechal kousnout radioaktivním hmyzem, aby získal super schopnosti, nebude mu to nic platné. Ty mrňavé „časované bomby“ si najdou cestu, jak se zranit (nedej bože něco horšího), protože pro ně nařízení, zákazy, pravidla ani domluvy zkrátka neplatí a nikdo s tím nic neudělá.
A jestli teď někdo chce pomstychtivě argumentovat tím, že „pak si to takový mizerný odborník, který dopustí, aby se pod jeho dozorem nějakému dítěti něco stalo, pořádně vypije“ a „rodiče ho po právu sedřou z kůže“ a podobně, tak jo… Máte pravdu. Vypije si to. A možná na něm i rodina něco vysoudí. Ale víte komu to nijak nepomůže a kdo by měl mnohem jednodušší a krásnější život, kdyby se to vůbec stát nemuselo? Ano, správně. To dítě, které už je zraněné (opět v tom lepším případě) a kterému může být fakt jedno, co bude dál. To dítě už si totiž všechnu tu bolest, stres a trauma prožilo a odneslo. Je hotovo. Konec. Tečka. A nic z toho, co bude následovat, to nezmění. Ani žádný trest pro toho, kdo ho „špatně hlídal“ ani odškodnění, kterého se mu dostane… Prostě nic. Nic nevrátí zpátky čas a neuchrání ho utrpení, takže primárním zájmem každého rodiče by měla být prevence a ne následné pohnání někoho k odpovědnosti (a kdo to vidí jinak, měl by se nad sebou s prominutím zamyslet-jestli mu jde fakt o jeho dítě, nebo spíš o ego a o to, že "byl poškozen jeho majetek").
Takže jaký tedy vlastně byl účel tohoto mého textu? Postesknout si? Obhájit odborníky? Někoho urazit? Ne, ne a ne. Chtěl jen varovat, říct na plnou pusu pravdu a uvést věci na pravou míru, protože zrovna kolem téhle pravdy se pořád tak nějak našlapuje po špičkách… Takže, ještě jednou:
Milí rodiče nevychovaných, nezvladatelných, neposlušných, rozjívených a rádoby „hyperaktivních“ (bez skutečné, reálné diagnózy) dětí, které nejsou zvyklé na pravidla, omezení, zákazy nebo jakoukoliv jinou korekci svého chování… Nečekejte, že vaše děti budou někdy někde v bezpečí.
Ani s vámi ani bez vás. Ani o prázdninách, ani ve školním roce. Ani doma, ani venku… Takovéto děti jsou nonstop v ohrožení života (neb minimálně zdraví) a také jsou prvními horkými kandidáty na listině „přirozeného výběru“ (Darwin by z nich měl radost). A už by byl sakra pomalu čas, aby si společnost a hlavně rodiče, kterých se to týká, tuhle krutou pravdu uvědomili a přestali si lhát do kapsy, protože pokud patříte k výše pospané skupině, tak to, že zrovna vaše děti ještě žijí a jsou zdravé, není ničí zásluha (a už vůbec ne vaše).
Je to prostě jen štěstí a ještě větší štěstí bude, když jim i tyto blížící se letní měsíce projdou bez „ztráty kytičky“. Ale bohužel… pravděpodobnost, že se to nestane je ohavně vysoká a čas i statistika úrazovosti dětí hrají tvrdě proti vám. Tak na to myslete a nebuďte tak v klidu, jak mnohdy jste, když dítě vyprovodíte ze dveří a předáte někomu „povolanému“, protože… „Teď už se nemůže a ani nesmí nic stát“. Může a smí. A až s to stane (ne JESTLI, ale AŽ), pak si vzpomeňte, že jsem vás varovala. A že to někdo měl udělat už dávno, protože pak byste možná postupovali jinak a provedli to jediné, co může šance vašeho dítěte na únik před neštěstími všeho druhu přeci jen reálně zvýšit… Vychovali ho a naučili ho respektovat pravidla a nést odpovědnost za své chování i ve chvíli, kdy mu nikdo nedýchá na krk a nemá na starosti jen jeho. Ne, že pak by snad bylo zcela v bezpečí a nemohlo se mu nic stát. Může a možná i stane, ale alespoň to bude v situaci, kterou nebylo možné ovlivnit a ne při něčem, kdy by bylo stačilo poslouchat…
