Jsem učitelka. A mám ADHD

To, že mám ADHD jsem zjistila až s příchodem dcery. V mém případě to bylo krátce po 40. narozeninách. Dcera byla velmi neklidné dítě, které hodně plakalo, bylo dráždivé, od narození vůbec nespalo přes den. Kromě toho bylo velmi živé, a jakmile se naučila lézt, přestávala jsem jí stačit. Během návštěv pediatričky a fyzioterapeutky jsem se dozvěděla, že se projevuje jako dítě s ADHD. „Po tolika letech, kdy pracuji s dětmi si to troufnu odhadnout i u osmiměsíčního kojence,“ konstatovala fyzioterapeutka, která každý týden musela vymýšlet nové a nové cviky, protože při těch běžných si dcera dokázala prosadit svou, a tak cvičit bylo prakticky nemožné.

Začala jsem pátrat, co to vlastně znamená. V příznacích jsem dceru skutečně poznávala a postupně přestávala o této diagnóze pochybovat. Nicméně, v některých textech, které se týkaly starších dětí jsem začala poznávat také sebe, což by mne nikdy nenapadlo. Zjistila jsem, že z této neurovývojové poruchy nevyrostete, ale potáhne se s vámi i v dospělosti, byť s jinými projevy. S úžasem jsem našla vysvětlení pro všechny potíže, se kterými jsem se potýkala v dětství a trápím se jimi dosud, a to navzdory tomu, že jsem se vždy opravdu snažila. Konečně jsem rozuměla sama sobě a některým svým opakovaným selháním.

Byla jsem až extrémně hodné a klidné dítě, které dospělým příliš neoponovalo. Je pravda, že jsem byla dosti živá, a proto mne rodiče přihlásili na různé sporty. Takových dětí ale byly spousty. Někdy jsem zase byla unavená a v útlém věku jsem hodně spala. Ve škole jsem pak narazila na učitelky, které s dětmi jednaly autoritativně a zastrašovaly je. Už od první třídy jsem si skoro denně nosila poznámky, že jsem zapomněla nějakou pomůcku, něco ztratila nebo mi dlouho trvalo, než jsem si připravila pomůcky. Také nepořádek, který jsem měla v aktovce byl častým důvodem pro zahanbování před celou třídou. Vzhledem k tomu, že jsem byla dosti introvertní a citlivá, uzavřela jsem se do sebe. Rodiče mne kvůli tomu dokonce vzali k dětskému psychiatrovi, který na nic zvláštního nepřišel. Pouze konstatoval, že moje IQ je nadstandardně vysoké a rozhodně vyšší, než by odpovídalo výsledkům ve škole. Také konstatoval, že patrně trpím neurózou a napsal paní učitelce vzkaz, aby mne přestala zkoušet a zahanbovat před celou třídou. Ta na lékařské doporučení reagovala slovy, že to by mohl chtít každý a před třídou se zkrátka mluvit musí.

O mnoho lepší to nebylo ani na druhém stupni, kde jsem sice na nenarazila na takto necitlivou učitelku, ale některé projevy mé poruchy jsem měla na talíři pořád. „Prý ztratila doma žákovskou knížku,“ napsala mi jedna z učitelek poznámku, kterou naznačovala, že lžu, zatímco já jsem ve své roztěkanosti skutečně nevěděla, kam jsem ji založila. Často jsem měla problém se soustředěním, a tak se stalo, že jsem v matematice byla zařazena mezi slabší žáky. Vynikala jsem naopak v češtině, protože díky introverzi i odstupu od ostatních dětí, který jsem vlivem nevhodného pedagogického přístupu získala, jsem byla vášnivou čtenářkou. Češtinářka dokonce rodičům řekla, že jsem jednoznačně dítě s největším všeobecným přehledem a naznačila mi, že by bylo dobré více se snažit a později zkusit vysokou školu. To však v tu dobu byla říše snů. Byla jsem šťastná, když jsem se nějakým zázrakem v polovině osmé třídy dostala na zdrávku.

Na střední škole už to bylo docela jiné. Nikdo mne nezesměšňoval, ani neměl potřebu upírat mi některé schopnosti. Projevy ADHD nezmizely, ale dařilo se mi je lépe kompenzovat a navíc jsem měla opravdové štěstí na férové pedagogy, byť ne všichni takoví byli. Ve škole jsem vynikala, byť i tam docházelo k různým lapsům. Jednou jsem si třeba spletla místo, kam mám následující den dorazit. Místo na praxi jsem zamířila do školy. Omluvy nepomohly a já poprvé v životě získala třídní důtku, za kterou se mi naše třídní tajně omlouvala, protože mi ji udělila na žádost učitelky daného předmětu. Někdy jsem trpěla tzv. časovou slepotou a nedokázala odhadnout, kolik času budu na daný úkol potřebovat, což vedlo k jedinému - k průšvihu. Celkově ale byla má středoškolská zkušenost, alespoň ve srovnání s tím, co bylo dříve, skvělá.

Odmaturovala jsem s vyznamenáním a přihlásila se na vysokou školu. Konkurence byla obrovská, protože patřím mezi tzv. Husákovy děti, ale uspěla jsem. Vystudovala jsem milovanou latinu a francouzštinu. Velmi mi vyhovovalo, že studium jazyků mělo na rozdíl od jiných studijních předmětů jasný řád a strukturu, což mému roztěkanému mozku vyhovovalo. Problém ale samozřejmě zůstávaly termíny, včetně těch zkouškových. Mnohdy jsem se učila na poslední chvíli a pod velkým stresem, což je pro nás „adéháďata“ typické. Školu jsem zvládla, byť na červený diplom to nebylo.

Dnes učím na střední škole právě tyto dva předměty a navíc jsem k nim získala ještě jeden jazyk, pro který si aktuálně doplňuji vzdělání. Ano, pořád jsem roztěkaná. Pořád mám problém s časovou slepotou, proto občas nedokáži do jedné vyučující hodiny vtěsnat vše, co bych chtěla. Občas zapomenu, že jsme měli psát test. Někdy nevím, kde jsem skončila výklad. Jindy se cítím přehlcená zvuky ve třídách, na chodbách i ve sborovně a musím se na chvilku zavřít na záchod, abych mohla fungovat. Jednou jsem ztratila testy, ale naštěstí jsem je po týdnu našla. Jsou to situace, se kterými se mi daří vcelku pracovat a také je konzultuji se svou terapeutkou, která mi pomáhat nároky profese zvládat.

Jednu věc ale nezvládám. Vidím studenty, kteří zjevně trpí stejnými poruchami jako já. Rozumím situacím, ve kterých se necítí dobře, nebo chápu důvod, proč je pro ně tak těžké vydržet v klidu sedět. Nosím s sebou košíček, ve kterém mám různé antistresové pomůcky a zvu studenty, aby si kdykoliv během hodiny bez ptaní některou vzali, pokud je to potřeba. Nechávám studenty během výkladu kreslit nebo třeba háčkovat, protože jim to pomáhá s koncentrací. Chápu, že někteří studenti špatně reagují na autoritativní přístup, pokud učitel nevysvětlí, proč danou věc požaduje. Všímám si, že studenti s ADHD často trpí komorbiditami jako jsou deprese, úzkosti nebo panické ataky. Často jsou propíráni na pedagogických poradách, protože mají údajně výchovné potíže nebo se na základě osobních charakteristik údajně nehodí pro daný obor. Velmi mne to trápí. Vidím na jejich místě sebe před 30 lety, kdy jsem také trpěla tím, že nedokáži dostát některým nárokům. Snažila jsem se, ale pořád to bylo málo. Stejně jako mí dnešní svěřenci.

Mnoho učitelů nemá dostatečné povědomí o ADHD a dalších neurovývojových diagnózách. Jsou i tací, kteří je chápou jako pouhou výmluvu. Často nechápou, že tato porucha neznamená jen to, že dotyčný je hodně živý a vrtí se na židli, ale že ji provází mnoho dalších projevů. Možná je to špatně komunikovaná inkluze, kdy učitelé vědí jen tolik, že mají uplatňovat individuální přístup, ale nerozumí tomu, proč a jak. Inkluzi pak vnímají jenom jako další úřední zátěž. A tak nadále zaměňují výchovné potíže a projevy poruchy, na kterou neexistuje lék.

Sama cítím obrovskou frustraci z toho, že svým studentům nedokáži více pomoci. Před ostatními jsem své ADHD nepřiznala, protože by mne to i v tomto prostředí, kde by člověk čekal porozumění, nejspíše poškodilo. Vysvětlování, jaké projevy poruchu provázejí, však nepomáhá. Kolegové mne nejspíše považují za poněkud naivní. Nejvíce mne přitom děsí jedna věc: kdyby se mne tato diagnóza osobně netýkala, nahlížela bych na ni možná úplně stejně.