Článek
O tom, co se dělo 17. listopadu 1989 nemůžu zasvěceně a už vůbec ne pravdivě hovořit.
Byl jsem tehdy sice studentem, ale studoval jsem ve druhém ročníku moskevského MGIMO (znám se odtud například s Markem Dospivou, majitelem Penty, která brzy změní Smíchov k nepoznání) a proto jsem byl nucen listopadové události sledovat jen zpovzdálí, aniž bych byl, ke své lítosti, jejich bezprostředním účastníkem.
Naštěstí se ale znám s jednou pamětnicí, která byla osobně přítomna (stejně jako Miloš Zeman, či doc. Ševčík, jenž šel náhodou kolem) 17. listopadu na Národní třídě a proto jsou její slova víc než věrohodná (a řekl bych, že i věrohodnější než to, co vypouští ÚSTR).
„Za totality jsem měla se státní mocí velké problémy!“ svěřila se mi na úvod tato pamětnice, načež pokračovala dál. „Můj vzhled je totiž jižanský, mám zřejmě židovské předky a navíc jsem nosila pestré sukně, což velmi dráždilo komunisticky bezpečnostní aparát.
Nebylo hlídky Veřejné bezpečnosti, která by mne nelustrovala. Ale naštěstí jsem studovala na vysoké škole a tak mi esenbáci vždy museli bezmocně vrátit občanku, protože jsem v ní měla razítko z výšky a oni mě nemohli zavřít pro příživu. Proto jsem samozřejmě nemohla chybět 17. listopadu na Národní třídě, kam jsem šla rovnou z koncertu Jaromíra Nohavici, o němž můžu říct, že mě nikdy neudal, i když mohl, protože jsem na jeho koncertech vždy seděla v první řadě.
Na to, co se dělo na Národní třídě, nikdy nezapomenu!
Byla jsem tam mezi ostatními, i se svým jižanským vzhledem a pestrou sukní. Zpívali jsme Jednou budem dál a taky provolávali, že máme holé ruce. V tom mezi nás odněkud vběhly červené barety a začaly nás mlátit. I ke mně přiběhl mladý muž s červeným baretem, který měl v ruce pendrek.
Bylo mi to divné, že má v ruce pendrek, protože červené barety byly přece připravovány pro výsadek na území nepřítele a necvičily tedy s pendreky. Ale tento červený baret mi hned ukázal, na co má pendrek v ruce, když mě s ním surově přetáhl po zádech.
Dobře jsem viděla jeho obličej, který byl zkřivený nenávistí, a navždy si jej zapamatovala!
Své účasti na Národní třídě jsem později litovala, ne proto, že jsem dostala pendrekem, ale proto, že zločinný režim, který se takto dostal k moci, začal pronásledovat Jaromíra Nohavicu mnohem víc než komunisti. A mě ostatně taky, když mě vyhodili z práce, učila jsem na škole, jen proto, že chci mír na Ukrajině.
Ale nejvíc mě dorazilo, že jsem se znovu potkala s tím červeným baretem, který mě na národní třídě přetáhl pendrekem.
Dlouho jsem ho nikde neviděla a pak najednou, koukám jako blázen!
V uvozovkách můj červený baret z Národní kandiduje ve druhém kole prezidentských voleb proti Babišovi!!!
Pořádně jsem se naštvala a řekla si, že takto teda ne a volila Babiše, protože Babiš spolupracoval s tou hodnou StB, s tou která nemlátila lidi a nenutila je ke spolupráci, jako třeba Otu Klempíře.
Můžu odpřísáhnout, že ten červený baret, co mě přetáhl pendrekem, teď sedí na Hradě a nechce jmenovat Babiše premiérem, aby nás zase lidi jako on, mohli mlátit pendreky!“
Tolik mi řekla tato pamětnice. A já nemám důvod ji nevěřit, protože, jak už jsem řekl, jsem 17. listopadu 1989, nebyl tady ale v Moskvě, kde jsem studoval ve druhém ročníku MGIMO…
