Článek
Dlouhá staletí byli Češi typicky suchozemským národem, odříznutým od moře stovky kilometrů širokými pásy pevniny. Ještě na prahu osmnáctého století neměla drtivá většina českého národa nejmenší ponětí o tom, jak vypadá moře, když stojíte na jeho břehu, vdechujete mořský vzduch a vlasy vám čechrají perutě racků a albatrosů.
Ale to už je minulostí. Dnešní svět je přeplněný neustálými změnami a jednou z těchto, de facto globálních změn je i to, že se Češi přetransformovali z národa suchozemského na národ typicky přímořský. Tedy na národ, který je, ač to někteří čeští konzervativní myslitelé neradi slyší, neodmyslitelně spjat s mořem jako fenoménem, který sehrál v globalizaci zásadní roli, viz. vyspělá civilizace na Atlantidě, jež před svým zánikem ovládala takřka celý svět, včetně Číny.
Ano, je to tak. Češi už nejsou národem doslova přilepeným k rodné hroudě, Češi jsou už přímořskými snílky, které příznivý vítr vyžene okamžitě na moře a vrhne je vstříc neznámým dálkám, jež se skrývají za nekonečným obzorem, na němž moře a obloha splývají jedno.
Už nejsme, my Češi, potomci husitů, kteří rozvážně a systematicky ubíjeli své nepřátele cepy zrovna tak, jako by mlátili obilí, odříkávajíce u toho ve fanatickém vytržení verše z evangelia o semeni, který zemře a mnoho užitku přinese. Už nám, Čechům, proudí v žilách neklidná přímořská krev, už jsme se, i my Češi, stali díky moři kosmopolity v tom nejlepším smyslu slova, tedy lidmi, kteří jsou doma všude a nikde.
Tato, zřejmě už nevratná změna, byla velmi rychlá a velmi dynamická. Před třiceti lety působili Češi u moře jako pěst na oko. Byli to sedláci od Chlumce, které kdosi posadil do autobusu a poslal k moři, kde se celou dobu užírali myšlenkami na svůj dobytek a taky strachem, aby jim někdo v jejich nepřítomnosti neočesal třešně a neukradl ze zahrádky všechnu jejich mrkev a všechen květák.
Ale stačilo právě těchto třicet let, abyste kdekoliv u moře nedokázali rozeznat Čechy od místních obyvatel. Ať zavítáte kamkoliv, do Chorvatska, Řecka, Egypta, Turecka, Itálie, na Krym, na Bali, na Kanáry, na Sardinii, na Lofoty, do Thajska, do Ohňové země, ba dokonce i do té pitomé Dubaje, dá vám velkou námahu a hodně práce, abyste dokázali rozpoznat, kdo je Čech a kdo se v té či oné končině narodil.
Například v Chorvatsku tvoří Češi už takřka polovinu všech stánkařů, kteří u moře nabízejí všemožné cetky. V Egyptě vám nejspolehlivější úsluhy nabídnou rovněž Češi a v Turecku najdete nejlepší místní speciality, až budete chtít utišit svůj hlad, taky u Čechů.
Je to dobře, či špatně, že jsme se stali přímořským národem?
Nevím.
Ale nedávno jsem narazil na Čecha i mezi somálskými piráty. Kdyby se sám ke mně nepřihlásil jako ke krajanovi, měl bych ho za nějakého domorodce.
„Ve škodovce jsem dřel ve dne v noci na Němce za osmdesát klacků měsíčně. Teď si sice přijdu jen na padesát měsíčně, ale za to mě nikdo nebuzeruje,“ řekl mi tento krajan, když jsem se ho zeptal, jak je spokojený jako somálský pirát.
Pak jsem se s ním a jeho somálskými parťáky vyfotil (viz můj Instagram) a pokračoval dál v plavbě na své rákosové lodi do Polynésie, kde jsem si založil svoji druhou rodinu a našel nejlepší přátele.
